Rohatý Mojžíš

Když se řekne Řím, vybaví se nám pravděpodobně chrám svatého Petra, Sixtinská kaple, z antických památek možná Koloseum, z dalších turistických zajímavostí možná pak Španělské schody nebo Fontána di Trevi. To jenom namátkou, samozřejmě křesťanských nebo antických památek je Řím plný. A protože těch památek je tolik, snadno se může stát, že některé výjimečné člověk snadno přejde bez povšimnutí. Jednou z takových je myslím i kostel Svatého Petra v řetězech (San Pietro in Vincoli), který jsme navštívili tak trochu "nad plán" a byli jsme rádi, že jsme ho neminuli. Název kostela je odvozen od řetězů, kterými prý Herodes dal spoutat apoštola Petra a kvůli kterým byl kostel postaven. Před oltářem je prosklená schránka, ve které jsou tyto řetězy vystaveny a návštěvníci si je mohou docela zblízka prohlédnout. V kostele najdeme ale ještě něco jiného - sochu
Mojžíše, kterou vytvořil Michelangelo Buonarotti. Socha měla být původně centrální postavou mauzolea, které chtěl vystavět papež Julius II., ze stavby však sešlo a tak byla nakonec umístěna sem.

Mojžíš je tu vyobrazen jako sedící muž, pod paží drží desky Zákona. Socha vyjadřuje důstojnost, rozvahu a majestátnost, dýchá to z ní. Kdysi jsem sochu viděl ve sborníku děl Michelangela a už tehdy mě zarazila jedna věc, kterou jsem nepochopil - Mojžíšovi vyčuhují z vlasů dva rohy. Má to připomínat to, že ani tak velká postava jako Mojžíš nebyl imunní vůči pokušení nebo tím chtěl Michelangelo vyjádřit něco jiného?

Když jsem teď sochu viděl na vlastní oči, rozhodl jsem se přijít záhadě na kloub. Vysvětlení mě překvapilo a je docela zajímavé: Když Michelangelo tvořil sochu, měl k dispozici latinský Starý zákon, tzv. Vulgátu, kde ve 2. Mojžíšově 34,29 stojí: "A když pak Mojžíš sestupoval z hory Sinaje, držel dvě desky svědectví a nevěděl, že jeho tvář je rohatá od rozhovoru s Hospodinem.". Když se však podíváme do našeho současného ekumenického překladu, stojí tam už něco trochu jiného: "Když pak Mojžíš sestupoval z hory Sinaje, měl při sestupu z hory desky svědectví v rukou. Mojžíš nevěděl, že mu od rozhovoru s Hospodinem září kůže na tváři".

Háček spočívá v tom, že původní hebrejské svitky obsahovaly pouze souhlásky (v tomto případě q-r-n) a podle toho jaké samohlásky se při čtení doplnily, získalo slovo svůj význam. Jeden z těch významů je "roh", při jiném čtení to však může znamenat, že Mojžíšova kůže zářila. Podobné místo najdeme i v Novém zákoně, kde čteme o Ježíši na hoře proměnění, že jeho tvář zářila jako slunce.

Socha je opravdu výjimečná a stojí za to ji vidět. I když Michelangelo nemohl vědět, jak se popis události, kterou chtěl ztvárnit, bude překládat v naší době, přesto se mu podařilo vyjádřit něco z té slávy, která je přítomná tam, kde se člověk setká s Hospodinem. Díky Bohu za každý takový okamžik, kdy si znovu uvědomíme, že ani nám není Bůh vzdálený, ale že je nám blízko, že mu na nás záleží a že i nás chce proměnit ke svému obrazu.