Reformace

Letos slavíme 500 let od chvíle, kdy Martin Luther údajně přibil svoje teze na dveře wittenberského chrámu a zahájil období reformace.  Ta svým dosahem ovlivnila celý svět. Tato událost mohla docela snadno zapadnout, a nemuseli jsme dnes o ní vůbec vědět. Kupodivu však nezapadla, a jejím důsledkem byl vznik protestantské církve, církve, která se chtěla vrátit k původnímu smyslu biblického svědectví, k živému vztahu k Bohu.

Ale Martin Luther nebyl první, komu šlo o nápravu zesvětštělé církve a kdo volal k návratu k biblickému učení. Myslíme přitom samozřejmě na Jana Husa, který jej předběhl o 100 let. Ale myslím ještě na jiné jméno a na jiný příběh.

Je to příběh o králi Menašem. Najdeme ho na počátku 33. kapitoly 2. knihy Paralipomenon. Menaše nebyla pozitivní postava. Byl synem krále Ezechiáše, který byl významný a dobrý judský král. Přestože Menaše byl jeho synem, v jeho stopách nešel, ale obrátil se k Bohu zády. Kraloval po dobu 55 let, nejdéle ze všech judských králů. Doba jeho panování představovala dobu duchovního úpadku. Vybudoval posvátná návrší, kde se děla modloslužba, pohanské oltáře vybudoval dokonce přímo v Jeruzalémském chrámě. Judu a obyvatele Jeruzaléma svedl dokonce až k tomu, že se dopouštěli horší modloslužby než okolní pohanské národy. Židovská tradice říká, že usmrtil proroka Izaiáše tak, že ho nechal rozřezat pilou. Moderní historikové ho nazvali "Palestinský Nero".

Hospodin k Menašemu mluvil, ten mu ale nevěnoval pozornost. Proto na něho
Hospodin přivedl velitele vojska asyrského krále. V Bibli stojí, že "Menašeho lapili,
provlékli mu chřípím hák, spoutali ho bronzovými řetězy a odvedli do Babylónu." Menaše byl nyní vězeň. Jeho moc byla pryč. Jeho arogance zmizela. Konečně byl ochoten poslouchat Boha. Verš 12. a 13. říká: "V nouzi prosil Hospodina, svého Boha, o shovívavost a hluboce se před Bohem svých otců pokořil. Modlil se k němu a on přijal a vyslyšel jeho prosbu a přivedl jej zpět do Jeruzaléma, aby dál kraloval. Tak poznal Menaše, že jenom Hospodin je Bůh." Když se Menaše pokořil a modlil se k Hospodinu, on ho vyslyšel. Nebyla potřeba žádná zkušební doba, kvůli hrozným dřívějším Menašovým hříchům. Menaše nebyl jenom vysvobozen ze zajetí, ale Bůh mu dokonce navrátil vládu nad Judským královstvím.

A když se Menaše vrátil do Jeruzaléma, ve verších 15-16 je uvedeno, co následovalo. "Odstranil z Hospodinova domu všechny cizí bohy a sochy, též všechny oltáře, které nastavěl na hoře Hospodinova domu a v Jeruzalémě; vyházel je z města ven. Opravil Hospodinův oltář a obětoval na něm oběti pokojné a oběť díků. Nařídil Judovi, aby sloužil Hospodinu, Bohu Izraele." Menaše činil pokání, napravil svoje cesty a obrátil se k Bohu.

Je to příběh, který představuje málo známou epizodu z dějin izraelského lidu, přesto nám však připomíná, že reformace má hlubší význam než jenom jako historická událost. Pravá reformace se odehrává tam, kde Bůh jedná v lidských srdcích a navrací nás k sobě samému. Reformace probíhá tam, kde člověk opouští svoje vlastní cesty a kde začne hledat cesty Hospodinovy.

Proto tím největším "reformátorem" je a po celé dějiny lidstva zůstane Ježíš Kristus. Proměnil životy učedníků a mnoha dalších, kteří se s ním setkali. A i dnes proměňuje životy všech těch, kteří se rozhodli jej následovat a přijali jej do svého
života jako svého Spasitele i Pána.

Na závěr ještě jeden příběh, který dokresluje to, že tam kde přijde Ježíš Kristus, tam dochází ke skutečné změně, "reformaci" lidského srdce: Skupina domorodců kmene Bora v peruánské Amazonii uslyšela evangeliu a přijala Ježíše Krista relativně nedávno, před jednou generací. Předtím to byl agresivní kmen, uctívali animistické náboženství a všechny jejich kontakty s cizinci byly poznamenány násilím. Ale poté co uslyšeli evangelium a přijali Krista, se jejich způsoby a zvyky změnily. Misionář, který žil mezi nimi napsal, že změna je na první pohled viditelná v jejich chování a v jejich vztazích. Tito domorodí věřící mají problémy jako křesťané kdekoli jinde, ale mohou více než většina jiných ocenit rozdíl mezi "před" a "po" uvěření. Nějaký antropolog tento kmen navštívil a začal kritizovat misionáře, kteří do oblasti přinesli křesťanství. "Křesťanství je pro bílého muže," přesvědčoval domorodce. "Měli byste se vrátit ke svému starému náboženství a k vašim starým způsobům." Toto tvrzení ale náčelníka kmene Bora, který ještě pamatoval staré dny, rozčililo. Podíval se na antropologa a odpověděl: "Kdybychom to udělali, byl bys ty první v hrnci." (Příběh uveřejněn v Christianity Today, říjen 1995)