Přiblížit se Bohu?
Odkud jsou mezi vámi boje a sváry? Nejsou to právě vášně, které vás vedou do bojů? Chcete mít, ale nemáte. Ubíjíte a nevražíte, ale ničeho nemůžete dosáhnout. Sváříte se a bojujete - a nic nemáte, protože neprosíte. Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře: jde vám o vaše vášně. Proradná stvoření! Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím. Či myslíte, že nadarmo je psáno: 'Bůh žárlivě touží po duchu, kterého do nás vložil?' Mocnější však je milost, kterou dává. Proto je řečeno: 'Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.' Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám. Umyjte si ruce, hříšníci, a očisťte svá srdce, lidé dvojí tváře! Bědujte, naříkejte a plačte! Váš smích ať se obrátí v pláč a vaše radost v žal. Pokořte se před Pánem, a on vás povýší. (Jk. 4,1-10)
Přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám. Nad touto větou z uvedeného oddílu jsem se před časem zamýšlel. Jako první jsem si kladl otázku jestli a jak je vůbec možné se Bohu přiblížit, když víme, že "Bůh přebývá v světle nepřistupitelném" anebo jak říká ekumenický překlad "přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět." (1. Tim. 6,16) anebo když si připomeneme Ježíšova slova "Boha žádný neviděl". Přesto se ale lidé odjakživa snažili Bohu nějak přiblížit. Věřící člověk chce být Bohu blízko, protože ho poznal jako svého Otce. Ale často se o to snaží tak nějak po svém.
Musel jsem právě na to myslet, když jsme byli před časem v létě na dovolené v Řecku. Abychom ušetřili, jeli jsme autem, a tak jsme se mohli podívat i na místa, kam bychom se jinak ani neměli možnost se dostat. A první místo, kam jsme se určitě chtěli podívat byla Meteora. Je to takový skalní komplex v Řecku, něco jako Adršpašské skály, jenom tak 10x vyšší. Někdy od 15. století na vrcholcích těch skal mniši stavěli kláštery. Je to něco neskutečného. Dneska jsou ty, které zůstaly v provozu, přístupné po schodech, ale dřív to tak nebylo a nahoru se dalo dostat jedině buď po nějakém provazovém žebříku anebo v koši. A to skutečně nejsou nízké skály, náš kostel by se tam na výšku vlezl tak 15x. Jeden ten klášter se stavěl 200 let. O jiném jsou záznamy, že 70 roků dopravovali mniši nahoru materiál a teprve pak začali se stavbou, která trvala 20 roků. A ti mniši tam nahoře žili, lidé jim tam posílali jídlo. Nedovedete si představit, jak tam mohli žít, přes léto to asi ještě šlo, ale co v zimě? Občas tam napadne sníh. Když se chtěli zahřát, museli si nahoru vytáhnout dřevo, nahoře žádné stromy nerostly. A ti mniši to postavili proto, že věřili, že když odejdou na takové nepřístupné místo, daleko od zkaženého světa, že se jim podaří se přiblížit Bohu. To byla jejich představa jak se přiblížit Bohu. Když to tam procházíte, tak si říkáte, jak lidé dokážou neuvěřitelné věci, když mají před očima nějaký cíl. A na druhou stranu si uvědomíte, jaký je to paradox, ti mniši to stavěli proto, aby tam žili v samotě s Bohem a aby lépe slyšeli hlas Ducha
svatého, a dneska se tam prochází davy turistů, které Bůh nijak nezajímá, ale kteří tam přišli kvůli tomu, že to je světová rarita.
Tak to mohou pochopit mnozí křesťané i dnes. Svět leží ve zlém, a jestli chci být blízko Bohu, tak se musím nějakým způsobem bránit jeho vlivu. Nejlépe z něho odejít někam do ústraní, abych nebyl vystavený tomu pokušení, které na mě ze všech stran dotírá. Zavřít se třeba mezi kostelní zdi, mezi nimi žít svatý život, a co nejvíc omezit jakoukoli možnost, abych se světem a tím co se v něm děje ušpinil. Anebo podat nějaký duchovní výkon. Třeba i z modlitebního řetězu se může stát takový modlitební výkon pro ty, kdo neporozumí tomu, že se jedná o čas, který chceme strávit s Bohem a kdy se chceme sjednotit s bratry a sestrami na modlitbách za věci, které nás společně trápí a zaměstnávají. A duchovním výkonem může být cokoliv jiného, co děláme ne z vděčnosti, ale proto, že chceme získat před Bohem kladné body.
Ale když Jakub volá k tomu, abychom se přiblížili Bohu, znamená to něco jiného než vybudování sborové poustevny nebo nějaký duchovní výkon, kterým bychom sobě, jiným i Bohu dokázali svoji víru. Volá nás k tomu, abychom obnovili náš vztah k Bohu. K takové blízkosti patří ochota slyšet Boží hlas, touha po Božím slově. Blízko jsme si tehdy, když si rozumíme a tak i k blízkosti s Bohem patří touha po hlubším pochopení a porozumění. K blízkosti patří láska a to nejenom ta naše, kdy se snažíme vyjádřit naši lásku k Bohu, ale také to, že si intenzívně uvědomujeme hloubku Boží lásky k nám. K blízkosti patří radost ze společenství s Bohem a také důvěra, že Boží cesty jsou ty nejlepší. Ale současně také pokora, kdy si uvědomujeme, že před Bohem se můžeme jenom sklonit a že nikdy nedokážeme dostatečně vyjádřit vděčnost za jeho milosrdenství.
Když jsem nad tím přemýšlel, musel jsem myslet na Petra. Kdo byl blíž Ježíši než on? První učedník, kterého si Ježíš vyvolil. Celou dobu chodil s Ježíšem, slyšel jeho kázání, viděl, jak se dotýká lidí, kteří potřebovali pomoc, viděl zázraky. A pak se přiblížily Velikonoce a my známe ten příběh, kdy jdou z Getsemanské zahrady, a Petr říká: A kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy ne! (Ježíš řekl učedníkům: "Vy všichni ode mne této noci odpadnete, neboť je psáno: 'Budu bít pastýře a rozprchnou se ovce stáda.' Po svém vzkříšení však vás předejdu do Galileje." Na to mu řekl Petr: "Kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy ne!" Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti, že ještě této noci, dřív než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš." Mat. 26,31-34)
Petr si je jistý sám sebou. Moje víra je pevná, já nikdy nezklamu. Minulý týden jsem se ráno probudil, ten příběh se mi vybavil a najednou, jak je mozek ještě odpočinutý a nezatížený jinýma starostmi jsem to naráz uviděl úplně v jiném světle. V té jedné větě je vyjádřená nejen Petrova sebejistota, ale také jeho pohled na ostatní učedníky. Moje víra je lepší, pevnější než víra těch druhých. Víš, oni jsou takoví, no však víš. Oni jsou takoví nestálí. Já to myslím dobře. Na mě se můžeš spolehnout. Ale na ně? Na ně moc ne. Oni jsou ... takoví nezralí. Pořád se dohadují mezi sebou, soupeří - však víš, jak chtěli mít přední místo ve tvém království. S nimi jsou jenom samé problémy, ale na mně se Ježíši můžeš spolehnout!
Vybavuji si situaci, kdy jsme byli ve Velkých Karlovicích na kurzu pro mládež, je to už řada let, byl tam s námi Frieder Schirrmeister a jeden večer tam přijel jeden mládežník, který prožíval nějakou duchovní krizi. Hodně jsme předtím spolu o tom mluvili, modlili jsme se spolu, snažil jsem se ho povzbuzovat a tak jsem na něho hodně myslel a teď on tam na motorce přijel. Tak jsem byl rád, že přijel a že si promluví s Friederem a večer jsme tam stáli, já jsem ho představil, a říkám - to je bratr ten a ten, dělá to a to. A v poslední době prožívá hodně problémů s Bohem. A Frieder na to říká: Ano, Bůh s námi má hodně problémů, s bratrem má hodně problémů, s Friederem má hodně problémů, jenom se Zdenkem nemá žádný problém!
Já jsem měl pravdu, myslel jsem to dobře, ale Frieder to vystihl přesně: My si myslíme, že Bůh má problémy se všemi ostatními, jenom s námi ne. Přesně totéž říká Petr: S těmi ostatními budeš mít Ježíši jenom problémy, ti to všechno jenom komplikují, jejich pojetí víry je jiné, oni ještě musí dorůst, potřebují ještě dohled. Ale na mně? Na mně se můžeš spolehnout!
Kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy ne! Určitě by to snadno dokázal podepřít mnoha argumenty. Prožili spolu tři roky a za takovou dobu je dost příležitostí k tomu, aby se u každého projevily jak pozitivní, tak také ty negativní vlastnosti. Každý nějaké máme, dokonce i ti, kdo si myslí, že žádné nemají. A tam kde si vidíme do talíře, kde se potkáváme, víme o sobě, známe se, tam kolikrát víme o druhých i to, co bychom raději ani vědět nechtěli. Má to jednu velkou výhodu, když jsme s někým ve sporu a potřebujeme prosadit svůj názor, tak máme vždycky na toho druhého co vytáhnout a říct - podívej se co jsi udělal tehdy a tehdy. Hádáte se někdy se svými manželkami? My jsme se s Pavlínou občas hádali, teď se nám to už dlouho nestalo, už ani nevím, kdy jsme se naposledy pohádali. Dřív to bylo daleko častěji. Teď už dlouho ne. Naposledy - už si ani nevzpomínám, tak před týdnem? :-) A jednou, je to už opravdu řada roků, se stalo, že jsme měli takovou menší výměnu názorů a já jsem v tom zápalu řekl - ty jsi stejná jako tvůj otec. A teď jsem jí vytkl něco, co se celé věci vůbec netýkalo, vůbec to s tím nesouviselo a stalo se to někdy na začátku našeho manželství. Měl jsem pocit, že mám pravdu a já jsem chtěl dokázat, že mám pravdu. A tak jsem řekl takovou nebetyčnou hloupost. A viděl jsem, jak to Pavlínu ranilo a jak v tu chvíli ztratila řeč. Já jsem v tu chvíli vyhrál, ale bylo to hořké vítězství. Bylo to ode mne nefér, protože jsem použil podpásový argument. Smířili jsme se, Pavlína to už zapomněla, ale já si to pamatuju dodnes. A mrzí mne, že jsem použil takový argument, abych dokázal svoji převahu.
Když Petr říká "Kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy ne!", tak v tom bylo víc než jen přehnaná sebedůvěra, byla v tom také povýšenost nad ostatními. Velice snadno to mohl podepřít vzpomínkami na to, co kdo z ostatních učedníků kdy udělal negativního.
Čekali bychom, že Ježíš udělá s Petrem pořádek. Tak by to přece mělo být! Jakmile někdo udělá nebo řekne něco nevhodného, něco co se nám nelíbí, je třeba to tomu druhému řádně vytmavit, aby si moc nevyskakoval. Ale když Ježíš Petrovi říká: "Amen, pravím ti, že ještě této noci, dřív než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.", není v tom žádná výčitka, jenom smutek. Petře, ty si myslíš, jak jsi silný v kramflecích, ale hned jak přijde první zkouška, ukáže se, jak to s tebou opravdu vypadá.
Víme, jak ten příběh pokračuje, kohout zakokrhal a tu se Petr rozpomněl na slova, která mu Ježíš řekl: 'Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.' Vyšel ven a hořce se rozplakal. (Mat. 26,74). Ve chvíli, kdy si myslel, že na něho může být Ježíš hrdý, byl Ježíši daleko. Teprve nyní, když vidí svůj skutečný stav a svoje selhání, je Ježíši blíž než kdy předtím.
Pro Petra to nebyla jenom nějaká okrajová epizoda, byl to zásadní zlom v jeho životě. Od té doby je to už jiný Petr. Stal se z něho pokorný služebník. Když k němu Kornelius pošle posly, neodmítá je, když pak před ním pohan Kornelius padne na kolena, říká mu: "Vstaň, vždyť i já jsem jenom člověk." Po návratu do Jeruzaléma mu ostatní křesťané začali vyčítat, že se zapletl s pohany, on jim ale pokorně vysvětluje, co se vlastně stalo, a čteme, že, po těch slovech bratří už nic nenamítali, ale velebili Boha: "Tak i pohany povolal Bůh k pokání, aby dosáhli života!" (Sk. 11,18)
Jeho povýšenost a sebejistota je pryč. Petr musel prožít svoji zkušenost, aby měl pochopení pro slabosti druhých. Aby neodsuzoval ty, kteří nedosahují jeho kvalit. Takového služebníka si Bůh může použít a Bůh si ho skutečně použil.
Tak i my musíme někdy prožít chvíle, kdy hořce pláčeme sami nad sebou. Kdy se nám otevřou oči, a my přestaneme vidět nedokonalost druhých, ale vidíme sami sebe, vidíme svoji bídu, vidíme svůj hřích a to, že se před Bohem opravdu nemáme čím chlubit. Ani svými výkony, ani svými zásluhami, ani hloubkou svojí víry ani ničím jiným na čem bychom si před Bohem mohli zakládat. Je to chvíle, kdy je nám velice smutno, protože tehdy nám Bůh dává vidět, jací skutečně jsme. A to je kolikrát hodně smutný pohled. Ale právě v tu chvíli jsme Bohu blízko a Bůh s námi může něco dělat. Dokud si víme rady, dokud si vystačíme sami, tak nás nic nenutí, abychom toužili po tom být blízko Bohu. Ale jakmile to padne, jakmile zjistíme, že nevíme jak dál, teprve pak se může k nám Bůh přiblížit a může s námi také něco dělat.
Jakub nás volá, abychom se přiblížili Bohu. Abychom si znovu uvědomili, že se před Boha můžeme postavit jenom v pokoře a s vědomím, že Bohu skutečně nemáme co nabídnout a že naše ruce jsou prázdné. A současně říká: A Bůh se přiblíží k vám. Stejně jako otec vyhlíží marnotratného syna a čeká na něho, Bůh vyhlíží nás a čeká na nás. Čeká na to, kdy nám konečně dojde, že bez Boha nic nezmůžeme a jde, běží nám naproti, aby nám řekl, že nás miluje.
Volá nás, abychom takto prožili Velikonoce. Abychom odložili iluze, které o sobě máme, připustili si, že i my, věrní církevníci se potřebujeme přiblížit Bohu a
abychom toužili víc než cokoli jiného prožít dotek Boží lásky. A až s tímto
postojem o letošních Velikonocích přijdeme ke kříži, možná s překvapením zjistíme, že tam nejsme sami, ale klečíme tam s mnoha dalšími, kdo věří třeba trochu jinak než my, ale stejně jako my chtějí Ježíši vyjádřit svoji lásku. A jestli
najdeme odvahu se takto přiblížit Bohu, v tu chvíli poznáme, že všechny rozdílné názory, spory, postoje a soudy jsou naprosto bezvýznamné. A tehdy prožijeme letošní Velikonoce ne jenom jako další svátky v řadě, ale jako čas, kdy nás znovu navštívil náš drahý Pán Ježíš Kristus. A pak, až o velikonoční neděli zazní "Kristus vstal!", pro slzy radosti ani nebudeme schopni odpovědět: "Dozajista vstal!"