Vytrvalost v běhu

"Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle." (Židům 12,1-2)

Při vyslovení jména Ester Ledecká srdce každého sportovního fanouška poskočí radostí. Před nedávnem na zimní olympiádě v Pchjongčangu vyhrála dvě zlaté medaile. Jednu na snowboardu a druhou v superobřím slalomu, kde se s tím vůbec nepočítalo. Nádhera.

Něco podobného se odehrálo při letních olympijských hrách 1992 v Barceloně. Hlavní aktér tehdejšího závodu ale nevyhrál žádnou medaili. A nedopadlo to s ním vůbec dobře. A přesto to pro všechny byl nezapomenutelný zážitek.   Britskému sprinterovi Dereku Redmondovi při běhu na 400 m praskla kolenní šlacha. Spadl. Mohl počkat, až přiběhnou zdravotníci a odnesou ho na nosítkách, ale on chtěl dokončit závod, třeba jen po jedné noze. Mezi diváky byl jeho otec, a když viděl, co se stalo, přeskočil zábradlí a šel svému synovi pomoci. Společně, za potlesku diváků, doběhli až do cíle. Nevzdal to. (Derek Redmond at Barcelona 1992 Epic Olympic Moments)

Rádi slyšíme příběhy o lidech, kteří se nevzdávají. Lidé, kteří pokračují v tom, co dělají, i když musí projít těžkým obdobím. Takoví lidé, kteří vytrvají, jsou povzbuzením pro všechny ostatní.

Apoštol připomíná, že i křesťané běží takový celoživotní běh. Není to sprint, kdy je rozhodující rychlost. Je to spíš něco na způsob maratonského běhu, ve kterém je důležitá vytrvalost. Nebo by se dalo říct: Věrnost. Někdo to vyjádřil takto: Pán Bůh nemá dokonalé ovečky, má jenom věrné ovečky.

A apoštol nás vybízí k vytrvalosti, protože ví, že i nám mohou dojít síly, a dává nám tři rady, které mohou pomoci každému z nás, aby nám síly nedošly, abychom zůstali věrní a abychom úspěšně doběhli do cíle.

1. Rada: Pamatovat na oblak svědků

Máme pamatovat, že jsme obklopeni oblakem svědků, kteří nám mohou být inspirací a povzbuzením. A v předešlé kapitole dopisu Židům je dlouhý seznam lidí, kteří byli věrní Pánu Bohu.

7. verš zmiňuje Noého. To je verš určený pro nás pro všechny, kdo se netrpělivě díváme na hodinky, když má někdo zpoždění, nebo se ptáme, proč to trvá tak dlouho, když věci nejdou tak rychle, jak bychom chtěli. Jako bychom slyšeli Noého: "Jak dlouho jsi to musel čekat? Mě trvalo 120 roků, než jsem postavil archu a nemysli si, že to bylo snadné. Zkoušel jsem lidi varovat, ale nikdo neposlouchal. Ale já jsem pokračoval ve stavbě a když přišla potopa, Bůh nás zachránil. Potřebuješ víc trpělivosti, hochu. Nevzdávej to."

V dalším, 8. verši je řeč o Abrahamovi. Abraham, který odešel ze svého domu, aby šel tam, kam ho Hospodin povede. Abraham, který uvěřil tomu, že i když je starý, narodí se mu syn. Abraham, který byl ochotný poslechnout, když měl jít a obětovat ho. Nebylo to snadné, ale Abraham obstál v každé zkoušce. A když nám se zdá, že jsme vyčerpaní a nemůžeme běžet dál, jako by nám říkal: "Jestliže budeš poslouchat Hospodina, je docela možné, že si svět bude myslet, že jsi blázen, protože Boží cesty nejsou jeho cestami. Ale poslouchej ho pozorně a zůstaň mu věrný."

V 22. verši je zmíněn Josef. Josef byl prodán do otroctví svými bratry. V Egyptě byl nespravedlivě uvězněn. Dostal se na úplné dno. Ale on zůstal věrný Bohu. Pak se všechno změnilo a naráz se z něho stal nejmocnější muž Egypta, první po faraónovi. Disponoval penězi, obilím, jídlem i lidmi. A teď, když je na vrcholu, je stále věrný Hospodinu. A tento Josef nám říká: "Podívej, není nic složitého věřit, když je všechno podle tvých představ. Ale je důležité zůstat věrný, i když jsi na dně a nic se nedaří."

A ten seznam pokračuje. Je tam uveden Mojžíš, Samson, Samuel, David a další. A mohli bychom pokračovat ve výčtu těmi, kteří v 18. století chtěli zůstat věrní a pro víru opouštěli svoje majetky a odcházeli do Ochranova. Těmi, kteří se za nás  modlili a už nás předešli do Božího království. Ti všichni nám říkají: Někdy přicházejí těžké chvíle, kdy se zdá, že není vidět na krok dopředu. Ale nevzdávej se, i když jsi vyčerpaný, i když se nedaří. Když jsme dokázali my zůstat věrní, dokážeš to také.

2. Rada: Odhoďme přítěž i hřích

Druhou radou pisatele listu Židům je to, že při běhu je potřeba odhodit to, co nás zatěžuje a zdržuje. Pokud závodník nese na zádech zbytečnou zátěž, tak bude pomalejší a nebude schopen dokončit běh. Dojdou mu síly daleko před cílem.

Apoštol nevypočítává přesný seznam věcí, které křesťanu překážejí v běhu a s nimiž je nutné se rozejít. Co je pro jednoho dobré, může být pro druhého špatné. Každý musí sám vědět, co mu překáží ve víře, ve službě druhým a v následování Ježíše Krista. Pro někoho to může být pohodlnost, pro jiného naopak přepracovanost. Mohou to být věci, které nejsou hříchem a přitom nám brání v životě víry. Ale i o hříchu apoštol mluví. Hřích může na první pohled vypadat docela dobře, lákavě a přitažlivě. Kdo by si ho všiml, kdyby to tak nebylo? To je ten důvod, proč se na nás tak snadno nalepí. Ale ve skutečnosti přináší do života trápení a jeho výsledkem jsou zničené životy.

Pryč s tím, říká apoštol. Odhoďme to! Jinak nemůžeme vytrvat.

3. Rada: Pohled upřený na Ježíše.

A ještě jednu radu pro nás má apoštol: Mít pohled upřený na Ježíše. Je mnoho věcí, které si žádají naši pozornost. Které chtějí, abychom jim věnovali svůj čas.

Ale my máme obrátit svoji pozornost na Ježíše. Na Ježíše, který nepřišel, aby mu jiní sloužili, ale aby sám sloužil. Který přišel, aby proměnil lidské srdce. Aby hojil zranění a aby potěšoval ztrápené. Aby nám ukázal, jak žít zdravý a naplněný život. A který přišel, aby nám ukázal Boží lásku: Nebo tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného syna, aby každý, kdo věří v něho, měl život věčný.

Četl jsem příběh, jak před lety, během války ve Vietnamu byl jeden americký poručík, čerstvý absolvent akademie ve West Pointu, pověřený velením četě vojáků. Bylo to jeho první nasazení, neznámé prostředí, rychle se ale zorientoval a dařilo se mu plnit úkoly, které měla jeho četa. Jednou v noci ale narazili na silnějšího nepřítele. Snažili se získat převahu, nakonec se museli stáhnout, protože hrozilo, že je nepřítel obklíčí a nikdo to nepřežije. Přivolali vrtulníky, které je měly evakuovat do bezpečí. Když se ale stahovali, jeden z jeho mužů byl vážně zraněný.

Poručík a všichni ostatní vojáci jeho čety už byli u vrtulníků a věděli, že pokud se pro něho někdo pokusí vrátit, může být sám raněný nebo dokonce zemřít, protože nepřátelé byli už blízko. Ale mladý poručík se rozhodl, že se pro něho přesto vrátí. Dostal se k němu, a podařilo se mu ho donést až k vrtulníku. Ale přitom byl skutečně sám smrtelně zraněný a ve vrtulníku zemřel dřív, než se jim podařilo dostat na základnu.

Zachráněný voják se uzdravil, a když se vrátil zpátky do Spojených států, rodiče poručíka se dozvěděli, že navštíví město, kde bydleli. Chtěli poznat tohoto mladého muže, jehož život byl zachráněný za pro ně tak velkou cenu, a pozvali ho na večeři.

Když vešel do dveří, bylo už na první pohled patrné, že to nebyl dobrý nápad. Byl opilý. Choval se hrozně. Nedočkali se ani náznaku úcty nebo vděčnosti za oběť jejich syna, který zemřel při jeho záchraně. Místo toho vyprávěl historky a vtipy, které vůbec nebyly směšné. Choval se jako hulvát. Smutní rodiče udělali to nejlepší, co mohli, aby jeho návštěva dopadla dobře, ale jejich snaha byla marná. Nakonec ale večeře přece jen byla u konce a jejich host odešel.

Když ho otec vyprovodil a zavřely se za ním dveře, matka se zhroutila v slzách a vykřikla: "Jenom to pomyšlení, že náš syn musel zemřít pro někoho takového!"

Ale není to přesně totéž, co Ježíš udělal pro nás?