Podzimní prázdniny v Římě

Zážitků a prožitků máme každý jistě celou řadu. Některé přejdeme bez povšimnutí, jiné nám nadlouho zůstanou v hlavě. A pak jsou zážitky, které se dají zařadit do kategorie "něco mezi tím", které nás vyvedou z míry, ale po čase nad nimi už jenom mávneme rukou. Jeden takový bych rád napsal.

V roce 2015 na podzim jsme oslavili jubilejní rok našeho společného sdílení radostí a strastí života manželského. O strasti se starat není třeba, ty přichází samy od sebe, ale těm radostem je občas třeba trochu pomoct a tak jsme se rozhodli, že si k našemu dvacetiletému výročí uděláme výlet do Říma. Nakonec, něco jsem k tomu už napsal v jiném příspěvku. Vypravili jsme se jenom na pár dnů, poprvé bez dětí, letenky jsme koupili za pár korun už někdy v lednu, sehnali ubytování v nějakém katolickém hostelu a mohli jsme se začít těšit a plánovat, co všechno bychom chtěli vidět.

Do Říma jsme přiletěli ve středu večer, ubytovali jsme se, majitel už pro nás měl připravené materiály o Římě a důrazně nás varoval, abychom si dávali pozor na kapsáře, kterými se hlavně metro jenom hemží. To jsme brali jako samozřejmou věc, kde ve městech nejsou kapsáři, že? Další dny běžely podle plánu, a na sobotní
odpoledne jsme měli rezervovanou prohlídku v galerii Borghiů. Těšili jsme se na
ni, tamní sbírka obrazů a soch je vyhlášená. Ráno jsme posnídali, posbírali věci, do kapsy jsem strčil peněženku s trochou peněz, na záda baťůžek s foťákem a vyrazili do města. V sobotu dopoledne bylo metro poloprázdné, ale i tak přede mnou nějak nemohla nastoupit cikánka s miminem na břiše a zezadu se na mne tlačila druhá, ale nakonec se nám do vagónu podařilo úspěšně dostat. Najednou ale lidé kolem ožili, začali něco italsky vykřikovat, dívali se na nás, obě cikánky si to nějak rozmyslely, vyskočily z vagónu a už se začaly zavírat dveře. Vtom mi to konečně zapálilo, plácnul jsem se po kapse, kapsa prázdná. Peněženka fuč!

Rychle jsem přiskočil ke dveřím, nějaký mladý Ital mi je pomohl roztáhnout a spolu s Pavlínou jsme vyběhli ven. Co teď? Po cikánkách ani stopa, přece jenom nám chvilku trvalo, než jsme se dostali ven. Ale lidé kolem byli okamžitě v obraze a začali nám ukazovat, kam obě zmizely. Pavlínu jsem nechal chuderu na nástupišti a za nimi! Tak rychle jsem eskalátory ještě nevyběhl. Běžím k východu a v tom jsem uviděl tu s tím miminem, už byla skoro u turniketu. Skočil jsem po ní, drapnul za ruku a volám "Help! Help!" na lidi před turniketem, aby chytli tu druhou, která
byla už skoro venku z metra. Nějaký mladík ji přivedl, já jsem nasadil nejzuřivější valašský obličej a začal, seč jsem toho byl schopen, vymáhat peněženku. Obě se ani moc nebránily, ukazovaly tašku, že nic nemají. A to už se tam objevila ochranka metra, mezitím doběhla i Pavlína a konečně jsme souvisle vysvětlili, že jsme v peněžence měli nejenom peníze, ale i platební karty, o ty kdybychom přišli, tak to by byl drahý špás. Už tam byli asi čtyři chlapi, kteří začali na cikánky hartusit, začalo se mluvit o policii a tak obě konečně pochopily, že je zle. Vedly nás zpátky k eskalátorům, ochranka je zastavila, a když jsme sešli asi do půlky, ejhle, moje peněženka! Až na papírové peníze v ní nechybělo nic. Karta zdravotní pojišťovny, rezervace do galerie, předplacené jízdenky na metro a hlavně platební karty. Oddechl jsem si. Už jsem pak ani neřešil ty peníze, stejně bych neměl jak dokázat, kolik tam vlastně bylo. Ochranka cikánky pustila, nám se omluvila, my jsme poděkovali za jejich pomoc a rozešli jsme se.

Nakonec to všechno ještě nedopadlo tak zle. Přišli jsme sice o 25 Euro, dopoledne jsem "probrblal", ale v galerii jsme si spravili náladu. Až zpětně jsem si ale říkal, že to mohlo dopadnout podstatně hůř. Jak jsem byl rozčilený, držel cikánku za ruku a snažil se z ní peněženku dostat, klidně jsem jí mohl také tu ruku zlámat, byla to drobná dcerka. To už by pak opravdu za ty peníze nestálo. Pavlína to nakonec zhodnotila slovy: "Je to chudák, jestli si musí takto shánět obživu."

Kolegyně s oblibou říkávala: "Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzívní." V tomto směru se nám to vyplnilo dokonale. Dneska ale už na náš zážitek v metru vzpomínáme bez negativních emocí a mnohem víc se nám z našeho výletu vybavují ty věci opačné.

Často máme bohužel opačnou tendenci. Jedna negativní zkušenost nám dokáže zastínit hromadu pozitivních. Na základě jednoho zklamání se na druhé dokážeme dívat apriori přes prsty. A je velká škoda, pokud to nedokážeme překonat a odpustit druhým třeba jejich selhání. Ale Bůh nám pomáhá zachovat si optimismus a víru, že nás provede i přes negativní zážitky, které do našeho života čas od času přichází.

A až pojedete do Říma, dejte si pozor na kapsáře!