O pomoci

Můžu pomoct?

Když přemýšlíme o pomoci a pomáhání, možná se nám automaticky vybaví některé verše, které k tomuto tématu obsahuje Bible. Např. "Jedni druhých břemena neste a tak plňte zákon Kristův" (Gal. 6,2). Nebo "služte v lásce jedni druhým" (Gal. 5,13). "Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny". (1. Kor. 12,26) Vyjadřují to, že patříme do jednoho těla, těla Kristova, a vzájemně bychom si měli pomáhat. Pokud je toho naloženo na někoho víc a jeho bratr nebo sestra to vidí, měl by mu pomoci jednoduše proto, že se máme rádi a vzájemně nám na sobě záleží. A samozřejmě, pokud si vybavíme podobenství o Samařanovi, uvědomujeme si, že pomoc druhým nekončí na hranici křesťanského společenství, ale sahá i za ni.

No ano, ale jak pomoci? Způsobů a forem pomoci je jistě celá řada a vždy záleží na konkrétní situaci a potřebě. Vždycky se můžeme modlit. "Mnoho zmůže modlitba
spravedlivého opravdová" nám opět připomíná Bible. Mám však na mysli ještě jiné
dvě konkrétní formy pomoci, které zaslouží připomenout:

Povzbudivé slovo. Když byl Jób v potížích, jeho přítel Elífaz mu připomněl, jak v minulosti svými slovy povzbuzoval ty, kteří se chystali něco vzdát: "Hle, tys napomínal mnohé, ruce ochablé jsi posiloval, tvé domluvy pozvedaly klopýtajícího, podlomená kolena jsi utvrzoval." Jób 4:3-4

Často ani nedokážeme domyslet, co mohou naše slova udělat s druhými lidmi. A je dobré si uvědomit, jaký mají dopad, ať už v záporném nebo kladném smyslu. Slovo má velkou moc. Může člověka zarmoutit nebo potěšit, zranit nebo uzdravit, vzít chuť do práce nebo naopak vzbudit nový elán. Může člověka zničit nebo zachránit. Kolik tragédií se stalo kvůli jediné větě: "Už tě nechci!" A kolik nových začátků se odehrálo na základě jediného slova: "Odpusť." Kniha Přísloví to shrnuje výstižně jednou větou: "V moci jazyka je život i smrt, kdo ho rád používá, nají se jeho plodů." Př. 18,21

Slovo povzbuzení potřebujeme jako sůl. Nakonec i Ježíš často povzbuzoval druhé lidi. Když učinil zázrak, zásluhu na něm přisoudil uzdravenému: "Tvá víra tě uzdravila". Natanaele nazval "pravým Izraelitou, v němž není lsti". O Janu Křtiteli řekl, že mezi těmi, kdo se narodili z ženy, není většího, než je on. Nestálého Petra přejmenoval na "Skálu". Když mu jedna žena projevila oddanost vylitím drahocenného oleje, bránil ji Ježíš proti kritikům a prohlásil, že příběh o její štědrosti se bude vyprávět navždy.

Může se nám zdát obtížné nějak konkrétně pomoci. S penězi vycházíme jen tak tak, přiložit ruku k dílu také třeba nemusí být v našich silách anebo v našich časových možnostech. Povzbudivé a dobré slovo ale můžeme říct bez výjimky. A pokud jsme to sami prožili, a určitě ano, dobře si uvědomujeme, jak nám to pomohlo. Když jsme viděli, že s námi někdo cítí a prožívá s námi naše těžkosti. Je to jako štafeta - teď je zase pro změnu řada na nás, abychom povzbuzovali druhé.

Dobrá rada. Někdy si ale povzbudivé slovo pleteme s "dobrou radou", zdaleka to však není totéž. Jedno pravdivé přísloví říká: Dobrou radu dá ti každý přítel, málokterý dá i mouky pytel. Dobrá rada - kolikrát jsem si říkal, jak by se mi hodila právě v nějaké konkrétní situaci. Je to velký paradox - když mi bylo kolem dvaceti, všechno mi bylo jasné a o žádné rady jsem moc nestál. S ubíhajícími roky se to ale mění a dneska jsem za každou radu vděčný. Občas potkáme někoho jiného, kdo žádné rady nepotřebuje a všechno je mu jasné. Může nám to vadit, ale říkám si, proč bychom se tím museli trápit? Byli jsme my vždycky lepší, pokornější, zralejší? A nevyžadujme ani, aby se druzí podle našich, byť sebelépe míněných rad, řídili. Ponechejme jim svobodu, aby naši radu přijali nebo ji odmítli a jednali podle svého, každý má právo na svoje vlastní rozhodnutí, byť by to bylo rozhodnutí nesprávné. V okamžiku, kdy toto nerespektujeme, už nejsme dobrými rádci, ale těmi, kdo se snaží druhými manipulovat. A na to bychom si měli dát pozor.

Ale to přísloví má i druhou část: "málokterý dá i mouky pytel" - díky za všechny, kteří nemají tendenci radit, když je třeba dát pytel mouky. Vybavuji si situaci, kdy jsme měli delší dobu docela hluboko do kapsy a jednoho dne u nás někdo zazvonil s tím, že nám přinesl kuře. Neodmítli jsme, dobře jsme se poměli a do dneška si to připomínáme. Tehdy jsme nepotřebovali žádnou radu, tehdy jsme potřebovali to kuře.

Ten kdo dokáže rozlišit, kdy je na místě poradit a kdy je lepší mlčet a raději sáhnout do mrazáku pro kuře patří zaslouženě mezi moudré. Díky Bohu za každého takového člověka.