Moravští bratří a Herrnhut

Přepis přednášky bratra Daniela Heczka o historii moravských bratří a probuzení v Herrnhutu. Myslím, že patří do kategorie přednášek, které by neměly zapadnout:

Chtěl bych přednášku uvést několika verši:

Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! (Žd. 13,7) Tento verš mě inspiroval, abych se ponořil trochu víc do historie probuzeneckého hnutí a obzvláště historie Moravských bratří.

Další text, podobný: Jednejte podle mého příkladu, jako já jednám podle příkladu Kristova. 1. Kor. 11,1 Tak jsem se mnoho věcí učil a dodnes je mnohé z toho, co bych rád nyní řekl, pro mě trvalým příkladem

...chtěli jsme vám sami sebe dát za příklad, abyste se jím řídili. 2. Tes. 3,9

Pokusíme se nyní na chvíli vrátit v myšlenkách do 1. poloviny 18. století. Téma přednášky je velice rozsáhlé, bohaté a inspirativní, ale není možné říct všechno, a tak uděláme jenom několik takových "ponorů" a "sond" a zkusíme z toho něco vytěžit, věřím, že to bude i tak pro nás užitečné.

Budeme tedy mluvit především o oblasti Herrnhutu, což je česky Ochranov. Je to místo, kde došlo k velkému duchovnímu probuzení v roce 1727. Nachází se v Německu, blízko českých i polských hranic, na české straně je blízko Varnsdorf, nebo větší Liberec.

Vrátíme se v čase ještě o trochu zpátky. Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 došlo k velkému pronásledování všech nekatolických věřících. Zabavovali jim Bible, zpěvníky, nutili je k těžkým pracím v okovech, někteří museli do vyhnanství. Stávalo se, že někdy místo dobytka zapřáhli do pluhu lidi a ti museli orat - neskutečné utrpení. Ztráceli majetek, pokud se někdo veřejně přihlásil ke Kristu a evangelické víře, musel opustit všechno, co měl. Velmi smutné bylo odebírání dětí, děti z probuzeneckých evangelických rodin musely jít na převýchovu do katolických rodin. To bylo pro rodiče strastně bolestné. Návrat do katolické církve byl vynucován bitím, hladem, neskutečným mučením, nechávali je v zimě, o hladu a podobně. Byli vězněni například takovým způsobem, že je přikovali ke zdi. Znázorňuje to obraz, který namalovali v Kuníně nedaleko Nového Jičína. Odsouzení byli přikováni ke zdi a nohy po kotníky měli ve studené vodě. Málokdo z nich takové zacházení přežil.

Navzdory tomu se Boží slovo šířilo a lidé toužili žít podle evangelia. Jedním z nich byl Kristián David. Narodil se nedaleko od Nového Jičína, v Ženklavě, kousek od Štramberka. Byl to Boží člověk, kterého si Pán Bůh použil úžasným způsobem. Pocházel z katolické rodiny a vyučil se tesařem. Když mu bylo asi 15-17 let, pracoval v Holešově na věži kostela, kterou pomáhal stavět a zjistil, že jeho zaměstnavatel má Bibli. Začal ji číst. V místní šatlavě byli zatčení bratří z tehdejší Jednoty bratrské, bylo jich tam asi 12, pod zemí zpívali písně, nenadávali, nehrozili, nekřičeli, a on se zaposlouchal a zjistil, že existují lidé, kteří věří jinak. A když četl Bibli, přišel k poznání, že ten Kristus, o kterém se píše v Novém zákoně, to je ten ohlášený Mesiáš. Obrátil se cele k Bohu, vydal se do světa a začal hledat křesťany stejného smýšlení. Šel do tehdejších Uher, přes Slovensko, potom Maďarsko, pak zpátky přes Moravu a dál až do Saska, až došel do města Zhořelec (Görlitz). V tamním kostele se setkal s farářem, který se jmenoval Melchior Schäffer. Kázal probuzenecká kázání a Kristián David tam našel konečně lidi, kteří chtěli milovat Ježíše tak, jak on ho miloval. V té době těžce onemocněl, bylo mu kolem 20 let. Ochrnul na všechny končetiny, na ruce i na nohy, a byl ochrnutý 5 až 8 týdnů. Melchior Schäffer a také ještě pastor Schweber ho navštěvovali každý den a on poprvé pocítil, že je mezi lidmi, kteří mají bratrskou lásku. Byl tak nadšený, že se vrátil zpátky na Moravu a začal okamžitě kázat evangelium, svědčil své sestře, Rozině Haberlandové, a ta když uslyšela jeho svědectví, ve svém životopise potom napsala: "Slova o Ježíšově smrti a utrpení se citelně dotkla mého srdce a já i můj muž jsme se odevzdali Spasiteli". Kristián David byl neúnavný evangelista. Chodil tajně na Moravu a v průběhu asi půl roku tam uvěřilo asi 100 lidí. A v roce 1722 se setkal s hrabětem Zinzendorfem, o kterém za chvíli hodně uslyšíme.

Nyní se přeneseme do Suchdolu nad Odrou. Je to městečko nedaleko Nového Jičína, dodnes je tu muzeum moravských bratří. Ve 20. letech 18. století tu bylo obrovské probuzení. Lidé začali toužit po tom, znát a milovat Boha a žít podle jeho představ. Všechno se to dělo potají a z této malé obce odešlo 50% lidí do emigrace kvůli pronásledování. Kristián David přišel do Suchdola, nevěřili mu, ale nějakým způsobem se dostal mezi místní probuzené lidi. Kázal takovým způsobem, že mnozí přišli k poznání své falešné víry, k poznání svých hříchů. Scházeli se a vzdělávali ze slova Božího. Vše konali s velkou opravdovostí. Lidé svědčili, co jejich srdce zakusila a, - to je krásné slovo - vychvalovali lásku Boží v Kristu Ježíši. Všichni mluvili jenom o Ježíši, o jeho moci, o smilování Otcově, které na nás přichází skrze Syna a musí být zapečetěno Duchem svatým. Toto je, já věřím, znamení skutečného probuzení.

Přeneseme se ze Suchdola nad Odrou zpátky do tehdejšího Saska v Německu a něco si řekneme o Zinzendorfovi. Známe ho jako hrabě Zinzendorfa, případně jako Mikoláše Ludvíka Zinzendorfa, narodil se roku 1700. Byl to šlechtic, jeho šlechtický titul je podstatně delší, Jmenoval se Mikoláš Ludvík, hrabě a pán z Zinzendorfu a Pottendorfu, pán panství Freideckého, Schöneckého, Kurnsteinského a údolí Wachau jeho římského císařského veličenstva nejvyšší dědičný lovčí v arcivévodství rakouském nad Emží.

Tento vzácný Boží člověk se narodil v Drážďanech, v ulici Schöffelgasse, dnes je tam nákupní centrum. Narodil se zbožným rodičům, ale 6 týdnů po jeho narození mu zemřel tatínek. Těsně před smrtí svému synu požehnal: "Můj drahý synu, žehnám ti, i když jsi mnohem víc požehnán než já, který již brzy stanu před Ježíšovým trůnem." Já věřím v požehnání, vyhlašování toho dobrého v životě a věřím, že ty budeš požehnán víc než já. A to se také skutečně stalo. Když byly Zinzendorfovi 4 roky, přišel za ním Filip Jakub Spener, zakladatel pietismu, vložil na něj ruce a pověděl: "Žehnám ti v naději, že budeš šířit království Ježíše Krista." Nevěděl nic o tom, co se v budoucnu stane. Ale díky Zinzendorfovi se evangelium dostalo mezi pohany na všechny kontinenty. Po smrti jeho otce ho odvezli na zámek jeho babičky, kde žil ve velmi zbožném prostředí. V roce 1706, když mu bylo 6 let, chtěli zámek zpustošit Švédové a jeden z vojáků vtrhl do místnosti, kde byl malý šestiletý chlapec. Zarazil se a nemohl udělat ani krok, protože slyšel jak malý Zinzendorf, který si ani nevšiml, že má za sebou vojáky, káže evangelium fiktivním posluchačům. Ten voják se otočil a řekl: "Tady je požehnání, nesmíme to zničit." Jeho babička Henrietta Catherina von Gersdorf na něho měla velký vliv. Byla to velice zbožná žena, byla vzdělaná, četla řecky, hebrejsky, francouzsky, německy a učila ho milovat Ježíše celým srdcem a všechno Pánu Ježíši ze svého srdce poctivě říct. Když mu bylo 10 let, tak už byl zakotvený v evangeliu. Byl poslán do školy, která se nacházela v Halle, kde byl velký sirotčinec. Bylo to úžasné místo, kam chodilo do školy až 3000 žáků, měli tam všechno - lékárny, tiskárny, pekárnu a všechno možné. Když tam přišli na návštěvu, tak měli pocit, že takhle nějak to asi bude vypadat v nebi, že toto je nový Jeruzalém. Zinzendorf tady chodil do školy 6 let. Napsal později ve svém životopise jednu zajímavou věc, která mne kdysi oslovila: "Měl jsem si připravit přednášku před studenty. Ale nepřipravil jsem se úplně dobře. Uprostřed přednášky jsem se ztratil. Nějak jsem to dokončil. Ale Pánu Bohu se zalíbilo, že v tomto okamžiku, navždy, zlomil moji pýchu. A od té doby jsem chtěl dělat jenom to, co se líbí Bohu." Krásné vyjádření: Bohu se zalíbilo takhle zlomit moji pýchu. Ještě v útlém věku udělal s Pánem Ježíšem Kristem smlouvu: Drahý Spasiteli, buď mým a já budu tvým. To ho provázelo celý život. Když mu bylo 16, odešel studovat do Wittembergu. Právě v té době vrcholily přípravy na dvousté výročí Lutherovy reformace. V roce 1517, 31. 10. Luther přibil na dveře wittemberského chrámu těch známých 92 tezí proti odpustkům, a o 200 let později tady studuje Zinzendorf. Musel studovat práva, protože tak si to přála jeho rodina, ale jemu se to nelíbilo. Musel chodit šermovat. To nechci, já nevěřím na válku. Napsal potom v životopise, ale, - to je velice zajímavé - pokud by si Pán přál, aby ten příští rok byl také těžký, děj se jeho vůle. Byla to naprostá vydanost do svrchované Boží vůle. Studoval ve Wittembergu 3 roky a pak začal cestovat, jak bylo tehdy zvykem, po celé Evropě. Navštívil obrazárnu v Düsseldorfu, kde ho zaujal obraz, který se jmenuje Ecce homo a namaloval ho italský malíř Domenico Fetti. On pod tím obrazem stál asi 10-15 minut, tekly mu slzy po tváři, protože tam četl nápis: "Toto jsem já udělal pro tebe, co ty uděláš pro mne?" A to ho tak zlomilo, že se od té doby rozhodl, že nebude hledat žádnou lidskou chválu ani čest, ale bude hledat jenom čest svého Spasitele. Obraz byste dnes mohli vidět v Mnichově v galerii Alter Pinakothek. Zinzendorf byl v Holandsku a v Paříži, viděl tu slávu těch šlechtických dvorů a rozhodl se oprostit od všeho, co je v životě považováno za velké, odložit okázalost a nádheru, vzdát se všech ctižádostivých plánů a dělat jenom a výlučně to, co si přeje Bůh. To je probuzení. V té době se chtěl zasnoubit s dívkou, která se jmenovala Theodora von Castell. Zjistil ale, že na ni myslí jeho bratranec, a tak se toho vztahu vzdal a řekl: "Nechci bránit vašemu štěstí." A vyjádřil to tím způsobem: "Boží vůli - to znamená, že zruší ten svazek - se pokorně podřizuji. S radostným srdcem se spokojím se ztrátou, bude-li to v souladu s jeho vůlí a záměrem." To považuji za vydanost Bohu: Spokojím se se vším, co bude jeho záměrem. Pán Bůh mu pak daroval vzácnou ženu, která se jmenovala Erdmuth Dorothea von Reuss z Ebersdorfu, byla to velmi praktická, Bohu oddaná žena. Narodilo se jim 12 dětí, 8 z těchto dětí zemřelo ještě v dětském věku. Prožili si velice těžké období, ale ona mu nesmírně pomáhala a vytvářela zázemí pro jeho práci. Zinzendorf se oženil 17. září roku 1722 a v srpnu roku 1723 se přestěhoval do malého zámečku v Berthelsdorfu, což je 2 km od Herrnhutu. V té době se už znal s Kristiánem Davidem a Kristián David tady pomáhal dělat podlahu v 1. patře, aby se tam Zinzendorfovi mohli nastěhovat. Ten dům je dnes krásně opravený a je tam nápis v němčině: "zde jsme - tady na zemi - jen jako hosté, proto tento dům není ani krásný ani trvalý. Nic honosného, nebo drahého. Máme jiný domov v nebi, kde je všechno jiné." A toto bylo součástí jeho vyznání, protože Zinzendorf později, ztratil všechno, musel jít do vyhnanství, ale majetek pro něj neměl až tak velkou cenu.

Vrátíme se zpátky na Moravu: Roku 1724 odešlo 5 bratří ze Suchdola nad Odrou, šli pěšky, přes dnešní Polsko, Svidnici, Jelení horu, až do Leuby a Herrnhutu. Ta trasa měřila 350 km, šli ji 11 dní, a to jenom v noci, protože ve dne se báli pronásledování. Ať přišli na jakékoliv místo, nikdy si nestěžovali - to bylo těžké, to byla hrůza, co všechno jsme zažili. První věc, která byla: "Díky Bohu, že se nám nic nestalo a že jsme tady." Neslyšíte nářky, jenom vděčnost.

Proč lidé odcházeli ze Suchdolska a jiných částí Moravy? Prožívali nouzi o spasení. Oni se báli, že pokud nebudou věřit evangeliu a budou věřit ve svaté a další věci, ztratí spasení. Měli nepokojné srdce, to je terminus technicus tehdejší doby. Ten velký strach, že já nezískám spasení. A mnozí z nich, než jim Pán Bůh dal ujištění, že mu skutečně patří, chodili po kopcích a lesích, klekali na kolena a s pláčem, s pláčem vyznávali svoje hříchy. Žít v zakázané víře nebylo možné bez přetvářky a oni trpěli, když přišla kontrola a ptala se jich: "Máte Bible nebo zpěvníky?" A oni řekli: "Ne." Lhali, pak měli výčitky svědomí, a věděli, že takhle nechtějí žít. Měli výčitky svědomí ze zapření Pána. Když se někdo bál pronásledování a šel znovu ke zpovědi, tak to považovali za zapření Pána Spasitele. Jejich touhou bylo bez překážek milovat Pána Ježíše. To znamená, aby nemuseli nic tajit, předstírat, schovávat, aby mohli žít svobodně tak, jak si přeje Pán Ježíš. Proto museli odejít. Hmotnou nouzi snášeli lépe než nouzi duchovní. Přišli do Saska někdy strašně hladoví, utrápení, vyčerpaní. Neprosili o chleba, ale jako první věc se ptali: Máte Bibli a zpěvník? Ztratit majetek není takový velký problém, jako ztratit Boží slovo. Kdo chtěl poslouchat Boha víc než lidi, tak pro něj byly příbuzenské vztahy druhořadé. Takže když odcházeli do emigrace, loučili se navždy. Už se nikdy neuvidíme. Pro jednu dívku, které bylo asi 15 let to bylo strašně těžké, protože tajně odešla od rodičů do Herrnhutu, a pak dostala od otce dopis, kde jí napsal: "Tvoje maminka lituje, že tě po porodu neutopila, protože stejně půjdeš do pekla." To pro ni muselo být drastické. Navzdory tomu Bůh byl první.

Jsme v roce 1724, kdy se zakládal tzv. velký sál. Kristián David byl duchovní člověk. Zinzendorf se ho zeptal: "Tak kdybychom měli, kdy je ten nejlepší čas, položit základní kámen společného velkého sálu?" Dneska bychom řekli modlitebny. Kristián David se zamyslel a řekl. "Dnes odpoledne." Tak narychlo svolali shromáždění ve tři odpoledne a bylo to Boží řízení, protože právě tehdy, když se Zinzendorf modlil modlitbu k Bohu, tohoto typu: "Pane Bože, tento dům má sloužit jenom tvé slávě a kdyby se stalo, že tvé slávě sloužit nebude, prosíme spal ten dům sírou a ohněm.", právě v tu chvíli dorazilo těch 5 bratří ze Suchdola po 11 dnech cesty. Ani jedna ani druhá strana neměla tušení, co se plánuje. A oni zjistili: Sem, sem nás dovedl Duch svatý.

Začali tam přicházet lidé, z různých stran, různé skupiny, jako třeba Jednota bratrská, různá vyznání, luterští, reformovaní, takzvaní švenkveldovští. Těch skupin tam bylo kolem 10 a každá chtěla prosadit svoje vlastní specifikum v učení. Vedlo to k tomu, že se začali mezi sebou hádat. Ti první osadníci byli strašně smutní: Tak my jsme tady chtěli založit něco jako skoro království Boží na zemi a teď se mezi sebou hádáme. Pomluvy, hořkost, stížnosti, jeden na druhého něco měl. Sektářský duch. Přišel tam nějaký Krieger a řekl: Ten Zinzendorf, to je Antikrist a farář - jmenoval se Andreas Rothe - to je falešný prorok. Pryč odsud! A tomu uvěřil i Kristián David. Pán Bůh si to potom použil, velice ho to potom pokořovalo, protože on si opravdu myslel, že je to mimo. Byl přesvědčený, že Pán Bůh pošle oheň a celé město spálí, a tak si postavil dům až 50 metrů za posledním domem v Herrnhutu. Nestalo se ale nic. Jeden Zinzendorfův přítel Watteville řekl: "Je nemožné, aby sem nepřišli i nečestní lidé." Takoví se i našli. Jejich úmysly nebyly před Bohem čisté.

Tak, co teď, když to krásné společenství bylo tak rozhádané? Zinzendorf neudělal nic lepšího než to, že se šel modlit do Gemeinsaalu. A pak udělal toto rozhodnutí: "Já jsem majitel panství, já jsem hrabě. Můžu využít své právo a vykázat tyto problematické lidi, ale jsem hluboce přesvědčený, že Bůh je tady shromáždil z nějakého důvodu. Budu trpělivě čekat, abych viděl, co dobrého skrze ně Bůh udělá." Byla to neuvěřitelná víra a pokora Zinzendorfa. O Kristiánu Davidovi, který také věřil, že Zinzendorf je Antikrist, řekl: "Viděli jsme, že bloudí, ale má upřímné srdce. Dá se přesvědčit." Protože upřímně bloudící lidé se z vlastní zkušenosti naučí víc, než by se naučili spekulováním. A o něm to platilo na 100%.

Takže duchovní lidé z Herrnhutu se začali krátce před probuzením scházet na kopci Hutberg nedaleko od města. Celé noci vylévali své srdce před Bohem a prosili: "Smiluj se a dej nám jednotu." 10. srpna 1727 byla neděle a ve velkém sále v Herrnhutu bylo odpolední shromáždění. Kázal farář Andreas Rothe, najednou na něj sestoupil Duch svatý, on klekl na kolena, s ním celé shromáždění a místo toho, aby spolu byli 2 nebo 3 hodiny, zůstali spolu na modlitbách skoro až do půlnoci. Před koncem Andreas Rothe svolal na středu 13. srpna mimořádné shromáždění do kostela v Berthelsdorfu, a řekl, že tam budou slavit Večeři Páně a prosit Pána Boha o usmíření. Když tam lidé toho 13. srpna v 10 hodin ráno přicházeli, cítili, že Duch svatý je proniká, na těch stezkách v polích klekali na kolena a vyznávali své hříchy. Pokud někdo něco proti druhému měl, padli si kolem krku, prosili o odpuštění, vcházeli do tohoto kostela tak, že si nebyli jistí, jestli už jsou v království Božím nebo jsou ještě na zemi. Vládla neuvěřitelně povznesená nálada. Na tehdejší Večeři Páně nikdo z těch lidí do smrti nezapomněl a lidé cítili, že teď jimi Spasitel - to psali v životopisech - Spasitel mnou skrz naskrz pronikl. Památná Večeře Páně. Tohoto dne 13. srpna 1727 se datuje duchovní probuzení, začátek probuzení v Herrnhutu, v Ochranově.

Stala se přitom zajímavá věc, Kristián David tam zrovna nebyl. Protože byl tesař, byl se podívat na stavbu sirotčince ve městě Žary, německy Sorel. Byl tam zámek knížecího rodů Promnitzů, kteří podporovali bratrskou církev. Tady byli ve věži toho sirotčince. Najednou cítili, že Duch svatý je nutí k tomu, aby si klekli a modlili se. Modlili se úplně ve stejném duchu jako v Herrnhutu, což bylo odtamtud asi 100 kilometrů. A když přijeli do Herrnhutu, ptali se, co se toho 13. srpna kolem desáté dopoledne dělo? Působení Ducha svatého, to Boží požehnání, bylo na několika místech.

Uvedu několik duchovních hodnot, na čem tito lidé stavěli: Starost o své spasení. S mnohými slzami jsem prosila o nové srdce, říká Anna Goldpieterstein. Hledání Boží vůle - Kristián David, všimněte si, toto mě velice oslovilo: Nebudeme mluvit o tom, čím chceme být, Pane Bože chci, požehnej mi to, nýbrž budeme čekat a vidět co Pán z nás udělá. Co on z nás udělá, tím chceme být. Ne "Pane, připoj se ke mně", ale "Pane, já se připojím k Tobě". Vděčnost za Spasitelovu pomoc. Anna Kriegelsteinová si zkusila v Rusku neskutečné utrpení, ale nikdy si nestěžovala. Ve svém životopise později napsala: "Spasitel mi byl zvlášť po zatčení mého muže - ten byl ve vězení 13 let v dnešním Petrohradu - takhle výslovně blízko. Jakoby se mnou přímo mluvil, utěšoval mě a silně podporoval." Jela drožkou hluboko do Ruska, vojáci ji chránili ještě s nějakou skupinou, ale když přišli banditi, všichni vojáci se rozutekli. A ona říkala: "Slyšeli jsme o vraždách, ale mě ani nenapadlo, že by se nám mohlo přihodit něco zlého." Pán Bůh ji neskutečným způsobem ochraňoval. Pokora. My jsme malá církvička. Jednota bratrská, Moravian Church později. O nás se má mluvit tak málo, tak nenápadně, jak je to jen možné. Když si na nás nikdo nevzpomene, vůbec nevadí. V sále v Herrnhutu probíhaly shromáždění každý den, modlitební setkání každý den. Měli 24 hodinovou modlitební stráž, která bez přestávky a bez výjimky trvala 100 roků. 3 generace. 100 roků se modlili 24 hodin denně. To je neuvěřitelné.

Co je charakterizovalo? Kristián David byl první ze 4 starších. Když je sbor zvolil, že budou staršími sboru, uzavřeli mezi sebou takovouto smlouvu: "Náš úřad staršího budeme plnit tak, že všechno budeme řešit jen s modlitbou a skrze modlitbu a všechno přenecháme Boží správě. A všechno, čeho nedokážeme nebo nemůžeme dosáhnout a získat láskou a modlitbou, necháme. Co se prostě "neprobije" láskou a modlitbou, necháme být, o to se postará Pán Bůh." Zinzendorf napsal spoustu písní. Říkal: "Musíte je znát zpaměti, protože jenom tak je možné vyjádřit svoji víru." Takže on, když třeba byl několik let pryč na cestách, byl v Americe, v Londýně a podobně, a pak po několika letech přijel zpátky do Herrnhutu, lidé se sešli a z radosti, že ho zase vidí, si jen tak zazpívali 100 písní. Všechny zpaměti. Bratři se nejenom modlili a kázali, pracovali až 15 hodin denně kvalitně, s radostí. Všechny ty osady, kde byla bratrská církev, nebo Jednota bratrská, prosperovaly, takže majitelé okolních panství záviděli Zinzendorfovi, že má takové poddané. Chtěli je mít také. K práci se přistupovalo jako ke svátostem. To znamená, že prací oslavujeme Pána Ježíše stejným nebo skoro stejným způsobem, jako bychom zpívali, modlili se, takže oni pracovali velmi poctivě. Scházeli se třeba předtím, než šli na pole nebo se starali o dobytek. Máme zápisy o tom, že staršovstvo se třeba scházelo ve 4 hodiny ráno, pak šli teprve do práce, takže spali jenom 5 hodin. A pracovali velmi ochotně, rádi, nadšeně. Když byl Kristián David na lodi, a neměl lodní lístek při cestě do Grónska, nabídl kapitánovi, že během té plavby mu vyrobí nábytek do kajuty. Což také udělal. Herrnhut navštívil také syn Marie Terezie, budoucí císař Josef II. A když viděl, jak to prosperuje, tak byl úplně nadšený. Nechal si tam ušít svoji, už téměř císařskou uniformu. Navštívil všechny dílny, tkalcovskou, na výrobu vosku, pekárnu, lékárnu a další. To město fungovalo jako dnes.

Misie. Když někdo chtěl jet na misii, protože lidé měli touhu nenechat si svoji víru pro sebe, na prvním místě platily tyto zásady: Obrácení, vyznání, cele se vydat Bohu a zemřít sám sobě. Já nemám na nic právo. Toto bylo inspirací pro všechny misionáře. Mám jen jednu vášeň a tou je pouze Ježíš. Prvními misionáři byli David Nitschmann a Leonard Dober, byli vylosováni, protože tenkrát věřili, že losem se pozná Boží vůle ne chvíli, kdy si nevíme rady, jestli se máme vydat vlevo nebo vpravo. Jeli do Karibiku na ostrov svatého Tomáše. Šokem pro všechny herrnhutské ale bylo, když zjistili, že z 29 misionářů 22 zemřelo v prvním roce služby. Říkali tomu velké umírání. Oni totiž nevěděli, že tam jsou tropické choroby, takže zemřeli většinou na malárii a podobně. Jaký to mělo důsledek? Za každého zemřelého misionáře se hlásili další dva. Nastala obrovská vlna misie.

Jaké byly další misijní principy Moravanů? Touhu působí Spasitel, to ne já. Spasitel ve mně rozdmýchal jiskru horlivosti a touhy sloužit mezi pohany. Modlitby, to byla jejich zásada. Krásná věc. Když se někdo hlásil na misii, modlili se za to a čekali třeba několik měsíců. Není-li to Boží vůle, pozná se to podle toho, že ztratíme chuť. Pokud je to jenom "hurá" nadšení, tak to opadne, a pak to nebyla Boží vůle. Zvěstování Ježíše Krista. Když přišli mezi černochy, byli ochotní se prodat do otroctví jako otroci, protože jako běloši nesměli jít na plantáže. Nakonec jim to majitelé povolili, a když černoši viděli, že ti bílí misionáři jsou ochotní s nimi pracovat a brát jako lidi, začalo se jejich srdce lámat. Vezměte si to krásné vyznání: "Navštěvovali jsme černochy na plantážích a srdečně jsme jim chválili Spasitele". Jako když obchodník vychvaluje svoje zboží. Vychvalujeme svého Spasitele, to je to nejlepší zboží. Odhodlanost. Kristián David se dožil asi 59 let, nevadilo mu, jestli spí v peřinách nebo na slámě, jestli je v mraze, nebo v horku. Dva měsíce před smrtí řekl: "Mé srdce teď je plné ochoty ke všem Božím přikázání, ke všemu, čím mám být. Kde mám bydlet, žít nebo svědčit. Je to úplně jedno, ať mě Pán Bůh pošle kamkoliv". Misionář si nevybírá podmínky, ten se poddá podmínkám. Druhá misijní výprava byla do Grónska. Připluli tam o rok později, zase tam byl samozřejmě Kristián David, ten byl všude první, když šlo o nějakou službu, Matěj Stach a Kristián Stach a přijeli do New Godthabu. Přijeli na místo a nevěděli, že tam nejsou stromy, nebo že se tam budou muset naučit chytat ryby, plout na kajaku a tak dál. Všichni kolem dokola zemřeli na neštovice, oni si mysleli, že zemřou také a byli přesvědčení, že tam prostě skončí. A ti, co přežili, ti pohané, k nim byli velmi tvrdí, nepříjemní a posmívali se. O rok později jela druhá výprava s mužem, který se jmenoval Fridrich Dienisch, úžasný člověk: "Když jsem slyšel Grónsko, hned mi bleskla hlavou myšlenka: Tam patříš." Odešel do Grónska s Johanem Bekem, měli strašně kruté podmínky na lodi, protože námořníci je nutili pracovat na lodi ve dne v noci. Když se opili, tak jim hrozili, že je hodí do moře. Přežili, a na lodi, ještě v těch strašných podmínkách uzavřeli mezi sebou smlouvu, podepsali ji, že i kdyby v prvním desetiletí, při všem úsilí nezískali pro Spasitele ani jednu duši, tak oni tam vytrvají po celý svůj život. Oba slib splnili a Fridrich Dienisch tam strávil 29 let. Byl to ochotný, přívětivý, houževnatý člověk s laskavým kristovským charakterem, záleželo mu na vzájemné lásce a jednotě mezi všemi spolupracovníky, když zemřel, bylo mu 53 let. Spadl na zem, uhodil se do hlavy, hlava ho bolela několik dní, a tak mu přišla na mysl myšlenka: "Tak to je způsob, jak mě Pán Bůh chce odvolat z této země." Zavolal si manželku, nejmladší dítě, požehnal jim, lehl si do postele a umřel. Prostě Pán Bůh si to tak rozhodl, že tímto způsobem ho zavolá k sobě domů. Další výprava o dva roky později. Řekli si: "Pokud nám Bůh nedá milost, nenaučíme se jejich řeči". Přijely tam misionářky, i ženy a dívky, jedné nebylo ani 13 roků. Zinzendorf jí řekl, že když tam pojede, tak ať počítá s tím, že někoho s těch dalších misionářů si určitě bude muset vzít. Jmenovala se Rozina Stachová a provdala se za Jana Peka. A on, než si ji vzal, tak jí položil otázky: "Chceš tady zůstat se mnou v Grónsku, i když budeme trpět hlad, žal, nepohodlí a pronásledování? Nebudeš mi v Božím díle nikdy překážet, nýbrž vždycky jenom pomáhat, i kdyby se neukázalo žádné ovoce a nikdo neuvěřil, nic mi nebudeš vyčítat, že sloužím, ale vždycky mě budeš podporovat?" A ona na obě dvě otázky odpověděla radostným: "Ano. Zůstanu a vždycky ti budu jenom pomáhat."

Misie v Grónsku trvala zhruba 170 let, než ji předali dánské evangelické církvi. Další některé principy služby a misie. Ty jsou velice cenné. Já se k nim často vracím, protože jak jsem na začátku citoval ten verš, to je příklad, který si chci vzít: Misionář se dnem i nocí snaží o to, aby pohané našli radost v Spasiteli, aby uvěřili, aby potom Spasitel mohl mít radost z nich. Pamatujte, že Pán už zná jména těch, jejichž srdce připravil k víře. Vaším úkolem je, abyste je našli. Ty, které už Duch svatý připravuje. Oni budou tím prvním ovocem, to byl terminus technicus. První ovoce, to znamená první věřící a pak vy, domorodci, si služte dál. Cílem není obrátit celý národ, ale přivést jednotlivce, kteří hledají pravdu. Misionář nemůže hledat nic pro sebe, žádnou poctu, žádnou slávu. Když jednotliví misionáři odcházeli z Herrnhutu s požehnáním sboru, tak Zinzendorf je někdy ve své drožce vyprovodil, až k Bauzenu, zkrátil jim pěší cestu o 30 km a po cestě jim říkal: Musíte být spokojeni s tím, že budete trpět, umírat a že budete zapomenuti. To je služba!

Vrátíme se k Zinzendorfovi. Velice toužil stát se kazatelem. V tehdejší době bylo nemyslitelné, aby hrabě, vysoce postavený šlechtic, se stal farářem, který na tom společenském žebříčku je prostě jenom farář. Na to nedbal, toužil kázat, a když byl ordinován, tak před ordinací řekl toto nádherné svědectví: "Když mi bylo 10 let, začal jsem své kamarády směřovat k Ježíši jako Spasiteli. Dnes je mi 34, ale mé hlavní směřování se nezměnilo. Moje horlivost nezeslábla. Ježíšova láska mě bude motivovat a jeho kříž mi bude dodávat sílu. S radostí se budu podřizovat vyšší vrchnosti, tedy Králi a budu upřímným přítelem svým nepřátelům. Než jsem vstoupil na kazatelnu, často jsem cítil, jak je moje příprava ubohá, chatrná, jakmile začnu mluvit, cítím pomazání shůry. Posluchači mají slzy v očích. Kéž Spasitel dá věčné trvání tomu, co prožili." A Zinzendorf se stal kazatelem, tedy luterským farářem.

Další z misionářů, teď možná jenom kratičce, David Nitschmann, syndikus, to znamená, že byl takovou pravou rukou, archivářem, dnes bychom řekli sekretářem hraběte Zinzendorfa. Byl to také vzácný člověk. Když byl malý pětiletý chlapec, byl s maminkou v Suchdole nad Odrou u umírajícího Samuela Schneidera. U něho byl právě kněz a ten se ho ptal, jestli nechce poslední pomazání, vždyť umírá. On se na něj tak laskavě podíval a říká: "Já nepotřebuju pomazání, mě už pomazal Duch svatý." Pak se ho kněz ptal: "Jsi si tím jistý?" A on s takovým pokojem ve tváři řekl: "Tak jak je slunce na nebi, tak jsem si jistý tím, že patřím Spasiteli." To mělo na malého Davida Nitschmanna ohromný vliv. Byl to nejmladší ze sloupů církve, jeden z těch, kdo přišli potom v tom roce 1724 do Herrnhutu, při tom velkém probuzení: "Modlil jsem se v kostele, byl jsem ve svém srdci skrz naskrz probuzen a zapálen Spasitelem." Byl to člověk, který byl vedený Duchem. Jednou byl v Tallinu, ten se tenkrát jmenoval Revall, Duch Boží mu řekl, aby nevstupoval na loď. Proč? Já se potřebuji dostat do Německa, do Saska! Cítil, že Duch Boží říká: Ne. Nenastoupil a pak se druhý den dozvěděl, že ta loď po opuštění přístavu ztroskotala. Rozhodl se, že přijme pozvání na Cejlon, dnešní Srí Lanku. Nastoupil na loď v Amsterodamu, bylo to v lednu 1739, 6 měsíců pluli na Mys Dobré naděje, mezitím museli 84 pasažérů hodit do moře, protože na lodi zemřeli. Myslel si také, že asi umře, byl tam nemocný. Plavba na Cejlon trvala ještě dalšího čtvrt roku. Celkem tři čtvrtě roku. Přijel tam do těch místních chatrčí a mně se líbí toto vyjádření: "Když jsem vstoupil do domu, moje přirozenost se otřásla kvůli havěti, která se tam hemžila, ty strašné ještěrky, pavouci a hadi." Co řekl? To jenom moje lidská přirozenost se otřásla, to tělesné, ale to duchovní ve mně, to tu horlivost pro misii nesmazalo. Všechny potíže jsou jenom tělesného přirozeného rázu. Zažil jednání v britském parlamentu, ale to je trošku jiná historie. Bylo to zajímavé, protože tenkrát v Londýně se rozhodovali, zda ta Jednota bratrská bude celosvětovou uznanou církví. Stalo se to v britském parlamentu přesně 25 let poté, co David Nitschmann s těmi ostatními čtyřmi přišli do Ochranova a slyšeli tu slavnou Zinzendorfovu modlitbu. Pán Bůh tak neskutečně dokonale všechno plánuje jako ideální bezchybný režisér. První archivář Jednoty bratrské.

Misionáři byli také na lodích. John Wesley, zakladatel metodismu, uvěřil na základě silného svědectví, protože lodi Irene, na které se plavil do Ameriky, hrozilo ztroskotání, zlomil se jí stěžeň, všichni cestující křičeli hrůzou a v podpalubí moravští bratři se modlili a zpívali žalmy. Na něho to udělalo ohromný dojem. Jednota bratrská vlastnila vlastní loď, kapitánem byl Nicholas Garisson, ta loď posloužila k přepravě misionářů. Později také na základě svědectví a života Moravských bratří uvěřil. Jednou, když se Zinzendorf vracel z Ameriky do Evropy, byla obrovská bouře kolem Grónského pobřeží, chvíli to vypadalo, že bude konec a Zinzendorf přišel za Garissonem a řekl mu: "Za dvě hodiny bouře skončí." "Jak to můžeš vědět?" "Víc než 20 let mám důvěrné spojenectví, obecenství s drahým Spasitelem." Používali krásný termín: Milý Spasitel. To není jen tak někdo. To je milý Spasitel Ježíš. Drahý, vzácný. "Když se dostanu do neobvyklé nebo nebezpečné situace, první věc, kterou udělám, pečlivě prozkoumám, jestli to není moje vina. Když najdu něco, s čím je Spasitel nespokojen, kleknu a prosím za odpuštění. Spasitel mi odpustí a obvykle ve stejnou dobu mi dá vědět, jak záležitost skončí. Když se rozhodne, Spasitel, že mi to nezjeví, zůstávám v klidu, a říkám si, že je pro mne lepší to nevědět." Bouře skutečně za dvě hodiny skončila.

Další misie v Livonsku, to je dnešní Estonsko a Lotyšsko. Bratři tam přicházeli jako řemeslníci, učitelé, bylo jich tam asi 50 celkem. Vedli skromný život, místní obyvatelé řekli: "Moravští bratři byli první lidé v historii, kteří nás považovali za skutečné lidi. Nejsme jenom taková vylepšená zvířata." Získávali si lidi laskavým přístupem, co bylo úžasné: Čtvrthodinové rozhovory. Oni místním lidem nabízeli pastorační rozhovory, které trvaly jenom 15 minut, a řekli jim: Během těch 15 minut můžete vyznat celou tu svoji modloslužbu - oni totiž pálili pohanským bohům v lesích, měli tam oltáře - vzdejte se svých modlářských vazeb a přijměte odpuštění. A výsledek? Poté co měli takovou 15 minutovou zpověď, poddaní vraceli svým pánům ukradený majetek, sami od sebe. A šli do těch lesů a bořili pohanská obětiště. To je duchovní probuzení. To byla největší misie moravské církve, za tři roky, od roku 1736 už tam měli 5000 lidí a v roce 1742 už 14000 lidí. Obrovský nárůst obrácených lidí.

Další zásady misie: Nikdy nesmíte nad pohany panovat. Musíte žít pokorně mezi nimi. Znamenalo to, že měli životní úroveň na takové úrovni jako lidé, kterým sloužili. Misionář musí přímo k věci a kázat Krista. Žádná taková omáčka, budeme budovat vztahy. To tenkrát nebylo, že budeme dlouho budovat přátelské vztahy a pak jim řekneme o Kristu. Ne, přímo, co nejrychleji. Misionář si musí vydělávat na živobytí sám a učit domorodce hodnotě práce. Skutečně, oni makali, dřeli. Misie ve východní Indii fungovala tak, že tam odjelo najednou 12 misionářů, 10 z nich pracovalo, 2 sloužili mezi lidmi, pak se prostřídali. Pořád finančně nezávislí. Měli příkaz zachovávat zákony země, žádná revoluce a nezasahovat do politiky ani do sporů. Jenom kázat Krista, misionář musí mít ducha sebezapření, jinak to nejde.

Dalším byl David Zeisberger, úžasný člověk. Narodil se v Suchdole nad Odrou, nahoře nad městem je pořád ještě usedlost, jmenuje se Horní dvůr, ta usedlost stále ještě existuje, je 200 let opuštěná. Byl misionářem mezi Indiány v severní Americe. Když mu bylo 15 let - teď ještě řeknu takovou drobnost, totiž misionáři byli tak nadšení touhou zvěstovat pohanům evangelium, že nechávali své děti v takových zařízeních obvykle v Herrnhutu a tam blízko v Sasku a děti tam vyrůstaly jakoby v dětském domově dneska, ale nebyl to dětský domov v tom dnešním slova smyslu, ale podobný, byl tam také David Zeisberger, protože jeho rodiče odešli do Ameriky jako misionáři, bylo mu 15 - neměl tušení kam jde, žádnou mapu, nic, absolutně. Ze Suchdolu přijel až do Ameriky. Ptal se na cestu. Věděl, že se nesmí přihlásit jako protestant, jinak by ho zavřeli, tak se pomodlil a věděl že lhát může jenom v krajní nouzi. To kdyby se ho někdo zeptal, odkud pochází a tak dále. Ale dostal se do Ameriky, když se dostal k rodičům, oni byli zděšení, protože za ten transport museli zaplatit prací na plantážích. Rodiče byli zděšení: Tak musíme i za tebe pracovat. Ale kapitán řekl, já si cením té odvahy, a nechtěl po něm za dopravu žádné peníze. Sloužil mezi misionáři v Americe asi 60 let. Stal se jedním z těch místních lidí. Měl zásadu: Přátelství s lidmi, kteří jsou jiní než my, a přesto se s nimi přátelíme, otevírá cestu k tomu, abychom jim přinesli Boží lásku.

Zinzendorf byl vyhnán ze Saska, bylo k tomu asi 5 zásadních důvodů, musel na 10 let do vyhnanství. Když se to dozvěděl, první jeho reakce byla: Teď mám, co jsem si přál: Mám chudobu, potupení, a ještě z toho mám radost. No není to úžasné? Založil poutnický sbor. Dobře Pán Bůh všechno vede, tak teď bude naším sborem ne Herrnhut, ale celý svět a můžeme pro svého Pána udělat ještě víc. Šel sám tenkrát pěšky až do Livonska, tam kde byla ta úžasná misie, největší diaspora Jednoty bratrské v tehdejší době. Šel asi dva měsíce, pěšky to bylo možná asi 500 nebo 700 km, sám podél baltského moře. Byla to milost jít naprosto nerušen jenom v přítomnosti svého Spasitele. Šel, šel a modlil se. Cestoval do Ameriky, byl v Londýně a jinde, v té době, když byl pronásledován. Krátce po vyhnanství, neměl kam jít, tak dostal nabídku jít na zříceninu - dnes je to opravené - zříceninu hradu Roneburg u Frankfurtu nad Mohanem, byly tam rozbořené zdi, děravá střecha, žádné okna, po schodech tam běhaly krysy a potkani. Žilo tam 100 bezdomoveckých rodin. Neskutečně hrozné hygienické podmínky. Kristián David, kterému bylo jedno kde spí, a byl to otrlý člověk, i na něj to bylo moc. Zinzendorf řekl: To je přesně to, co je pro nás. Žil tam se svou rodinou, jedno z jejich dětí tam zemřelo, hned na druhý den svolal všechny místní ke shromáždění. Každý den tam měl shromáždění. Založil poutnickou školu, kde učil učedníky, nádvoří bylo přeplněné lidmi, přicházeli i z okolí. Kázal evangelium dennodenně. Byl tam jeden židovský rabín, se kterým chodil na procházku, hovořil mu o Kristu, o Mesiáši. Ten rabín potom uvěřil, stal se křesťanem. V té době byly pogromy na Židy. A ten rabín později řekl: "Zinzendorf byl první člověk, který mě bral vážně a který si mě vážil a cenil si mě." Nedělal žádné rozdíly mezi lidmi. Já jsem na tom hradě Roneburg, procházel těmi místnostmi, je to zajímavé toto vidět a vcítit se do té atmosféry, jak to muselo být strašné a navzdory tomu, jak to bylo obtížné, to dělal pro Pána. Několik citátů:

"Odsuzuji chování bratří, kteří víc filozofují, než se věnují evangelizační práci."

"Cítím se lépe, když můžu kázat pokání než být se slávou lidí někde na zámku."

"Moravští bratři vždy mají mluvit o těch druhých a myslet si a doufat jenom to nejlepší." Krásná zásada.

"My chceme být jen potůčkem v jezeře." To je obraz ze Ženevského jezera, do kterého vtéká potůček, řeka Rhôna, ona tam je, je jí cítit, ale není ji vidět. Tak takoví chceme být. Nemusíme být vidět, ale chceme, aby ten vliv tam byl.

Ještě úplně na závěr. Krásný obraz, to mě také velice zasáhlo. V Herrnhutu je velký hřbitov, kde jsou pochováni moravští bratři, všechny náhrobky jsou stejné, protože všichni jsme si před Bohem rovni. Když přišlo to velké duchovní probuzení, tak měli takovou touhu žít s Kristem, ve spojení s ním, že sotva bylo možné ve sboru nalézt někoho, kdo by nepovažoval svou smrt za zisk a chtěl by nutně zůstat v těle. Spíše se odchází z této časnosti podobně, jako se přejde z jedné místnosti do druhé v plné důvěře k tomu, který má ve svých rukou život i smrt. Krásný obraz. Tak z této časnosti přecházíme do věčnosti, tak jako bychom přešli z jedné místnosti do druhé a pohřeb byl pro ně takovou svátostí jako svatba. Na stejné úrovni. Radost z toho, že naši blízcí jsou už s Kristem.

Z Herrnhutu se dostalo evangelium na všechny kontinenty. 100 let dříve, než začala celosvětová misie. Chtěl jsem vám přiblížit několik takových momentů, které jsou pro mne cenné a nevěděl jsem co vybrat. Ale přesto jsem možná vybral, co mně oslovilo nejvíc, před čím jsem zahanbený, co mě znovu inspiruje. Nemůžu nic Pánu Bohu vyčítat, na to nemám právo, protože On je První a Poslední.

Bratr Daniel Heczko, kazatel Církve bratrské, zemřel 7.8.2015.

Při přepisu  přednášky nebylo možné všechny jména přesně odposlechnout a ani na internetu dohledat, laskavého čtenáře prosím tedy o shovívavost.