Modlitba - rozhovor s Bohem

Při jednom celosvětovém setkání zástupců všech církví přišlo na řadu téma Modlitba. Předseda konference si vzal slovo a říká: Vážení přítomní, máme tu nabídku od firmy Coca Cola na velkorysý finanční příspěvek. Podmínka je, abychom změnili v modlitbě Páně slova "chléb náš vezdejší dej nám dnes" na "Coca colu vezdejší dej nám dnes". Ví někdo z přítomných, kdy končí smlouva s pekárnami?

I když se jedná o vtip, je v něm zrnko pravdy: Mnoho lidí považuje modlitbu za formální záležitost. Za opakování naučených slov, které nemají žádný hlubší význam. Matně si vzpomínám, že kdysi v dětství jsem se učil modlitbičku: Andělíčku můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, opatruj ji ve dne v noci, od škody a od zlé moci. A často si takový pohled na modlitbu neseme až do dospělosti. Něco se naučím, odříkám a není třeba nic víc.

Jiný pohled na modlitbu je, že je to to poslední stéblo, kterého se chytáme, když už je nám opravdu zle. Jak nám teče do bot, umí se modlit každý. Nějaký horolezec při šplhání spadl ze skály, ale podařilo se mu ještě na poslední chvíli zachytit trsu trávy, který tam někde rostl. Visel, a když se podíval dolů, viděl dno rokle hluboko pod sebou. Vypadalo to beznadějně a tak zvolal: "Bože jestli jsi tam nahoře, pomoz mi!" K jeho naprostém úžasu se ozval hluboký hlas: "Jsem tady. Pusť se té trávy a důvěřuj mi." Chvíli o tom přemýšlel, pak se podíval nahoru a volá: "Není tam nahoře ještě někdo?" Tak se lidé modlí a přitom nemusí být vůbec věřící. Modlitba, ta je dobrá jako pomoc v nouzi.

Vzpomínám si, jak jsem se modlil, když jsem dělal jednu z prvních zkoušek na vysoké škole. Byla to zkouška z matematiky, zkoušel nás profesor Hustý a jeho jméno odpovídalo náročnosti zkoušky. Tři hodiny jsme psali písemku a po písemce začaly ústní. Bylo nás tam asi 20, šlo to podle abecedy a tak jsem byl poslední. Kolegové postupně vycházeli ze dveří, někteří opravdoví borci, ale nikdo neudělal. Když přede mnou už byli jenom dva kluci, tak jsem si řekl: Teď by asi bylo dobré se jít modlit. Tak jsem šel na záchod a tam jsem se modlil: "Pane Bože, jestli chceš, abych byl na tady té škole, prosím Tě, dej mi tu zkoušku." Dost naivní modlitba, že? Vyšel jsem ven, mezitím zkoušející vyhodil dalšího. Pak vyšel ten 19., také neudělal a byl jsem na řadě já. A já jsem tu zkoušku dostal, ten den jako jediný z těch 20. Písemku jsem nenapsal, zachránila mě tehdy jednička ze cvičení. Pán Bůh mi tu zkoušku dal. A já od té doby dobře vím, jak upřímně se člověk modlí, když mu teče do bot.

Modlitba je ale víc než to. Víc než nějaká formalita a víc než prostředek, po kterém sáhneme, když je nám opravdu zle, když zažíváme nějaký pád ze skály a tušíme, že dopad bude pořádně tvrdý.

1. Co je tedy modlitba?

Modlitba slouží především budování vztahu s Otcem v nebesích. Ježíš řekl: "Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři dveře a modli se k svému Otci." (Mat. 6,6) Modlitba není žádný rituál, jde při ní o vztah, ne o bezmyšlenkovité, mechanické opakování slov. Na jiném místě Ježíš říká: "...neopakujte naprázdno slova jako pohané." Je to rozhovor mezi mnou a Bohem. Malý chlapec hlasitě křičel: "Prosím Tě, Pane Bože, dej mi k narozeninám velkou bonboniéru." Maminka mu řekla: "Nemusíš tolik křičet, Bůh není hluchý." Chlapec odpověděl: "On ne, ale taťka ve vedlejším pokoji ano." Když se modlíme, nemodlíme se ke druhým lidem, ani k sobě, ale k Bohu.

Ježíš nás učil, abychom se modlili k Bohu jako k otci: "Otče náš, který jsi v nebesích" (Mat. 6,9). Na jedné straně tím říká, že k Bohu můžeme mít tak osobní vztah, jako ke svému otci. Můžeme s ním mluvit bez jakýchkoliv zábran, jako s tím, kdo nás má rád a rozumí všemu, co prožíváme. Který má pro nás vždycky otevřenou náruč. Na druhé straně nám to ale připomíná, že Bůh není pouze "naším Otcem", ale "naším Otcem v nebesích". Při modlitbě mluvíme k Stvořiteli vesmíru. K tomu, kdo stvořil všechno kolem nás a i nás samotné a všemu dal pevný řád. Když se modlíme, mluvíme k Bohu, který převyšuje naše chápání, naše smysly.

Modlíme se ve jménu Ježíše Krista. Apoštol Pavel říká, že "skrze Ježíše máme přístup k Otci v jednom Duchu". Ježíš řekl něco podobného, že totiž jeho Otec nám dá, oč bychom ho "požádali v jeho jménu" (Jan 15,16). Jinými slovy, protože Ježíš Kristus za nás zemřel na kříži, stal se prostředníkem mezi námi a Bohem. Pro jeho oběť na kříži, která byla nutná pro smazání našich hříchů, může být odstraněna bariéra mezi námi a Bohem. Když se budu modlit k Bohu na základě toho, kdo jsem, na základě svých zásluh, svých dobrých skutků, nebude mít moje modlitba žádnou váhu. Jestliže ale k Bohu přistupuji na základě toho, co pro mě vykonal Ježíš Kristus, Bůh má pro mě otevřené dveře.

A křesťanská modlitba je modlitbou "v Duchu". Bůh nám dal nám svého Ducha, aby nám s modlitbou pomáhal. Pokud otevřeme svůj život Ježíši Kristu, On vstoupí svým Duchem do našeho života. Začneme poznávat, že je s námi. Duch nám pomáhá a učí, jak se správně modlit. Pavel v jednom dopisu píše: "Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá." Ježíš poslal svého Ducha, aby nás naučil se modlit.

2. Proč se modlit?  

a) V první řadě modlitbou prohlubujeme vztah s nebeským Otcem. Někdy lidé říkají: Jestli je Bůh vševědoucí, tak proč je potřeba se modlit? Je to potřeba, protože je to komunikace s Bohem. Ptát se proč se modlit je jako se ptát, proč komunikovat s manželkou, manželem, dětmi nebo rodiči. Bez komunikace to v manželství neklape. A jakmile manželka přestane mluvit, tak je to známka, že brzy začne mluvit o to víc a zvýšeným hlasem (ale to jsem si teď hodně přibarvil). Tam, kde se komunikace vytratí, vztah zákonitě ztroskotá. Modlíme se proto, že máme Pána Boha rádi a v modlitbě k němu hledáme cestu.

b) Ježíš se modlil a učil nás dělat totéž. Řekl "když se modlíte", ne "budete-li se někdy modlit". Předpokládal, že se budeme modlit a sám nám byl vzorem. V Novém zákoně opakovaně čteme o tom, že odešel se modlit a mluvit se svým Otcem.

c) Třetí důvod je zmíněn ve verši, který jsem už zmínil: "Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí." (Mat. 6,6) Otec nám odplatí. Je ale správné modlit se kvůli tomu, abychom získali nějakou odměnu? To vypadá jako nějaký obchod. Tady ale není míněno, že bychom se měli modlit proto, abychom z toho něco měli, ale že když se modlíme, má to nějaké konkrétní výsledky. Nějak se to projevuje.

Odplatou nebo odměnou modliteb je to, že při modlitbě poznáváme a prožíváme Boží lásku. Při modlitbě získáváme pokoj. Proto modlitba není něco, kdy říkáme: "ó jé, zase se musím modlit". Není to nepříjemná povinnost. Modlitba obohacuje náš život. Jsou chvíle, kdy klesáme pod tíhou starostí, úzkosti, strachu z toho, co je před námi, pocitu viny. Můžeme to v modlitbě předkládat Bohu a můžeme přitom zažívat osvobození od našich břemen.

V roce 1991 jsem začal přestavovat chalupu Pod Vrchem. Původně jsem myslel, že ji jenom trochu opravím, nakonec se ale ukázalo, že nezbude než ji zbourat a postavit znovu. A někdy v roce 1994 jsem měl hrubou stavbu a dodělali jsme střechu. Zažíval jsem tehdy přesně to, co všichni ostatní stavebníci. Byl jsem unavený, byl jsem bez peněz, měl jsem pocit beznaděje. Tolik dřiny a je hotová teprve hrubá stavba! Cítil jsem se mizerně a nejradši bych od toho utekl. A tak jsem tam stál pod chalupou, díval se nahoru na tu novou střechu a představoval si, co všechno mě ještě čeká. A v duchu jsem si říkal, ani jsem to snad nemyslel jako modlitbu: "Pane Bože, bez Tebe se to nikdy nedostaví". A jakoby mi někdo mluvil uvnitř v hlavě, jsem uslyšel: "Bez tebe také ne." Okolnosti se nijak nezměnily. Pořád jsem byl utahaný a bez peněz. Ale beznaděj ze mě spadla a já jsem věděl, že v tom nejsem sám. Bylo mi jasné, že něco takového jsem si nemohl sám vymyslet. Bylo to pro mě tehdy úžasné povzbuzení a přišlo v pravý čas.

Když se modlíme, není to jenom jednosměrná komunikace, funguje to na obě strany, Bůh nám odpovídá.

d) Bůh prostřednictvím modlitby proměňuje situaci. Na jedné straně se při modlitbě děje něco s námi. Pán Bůh nám při modlitbě ukazuje svůj pohled na věc. Často si uvědomíme, že se trápíme věcmi, které jsou ve skutečnosti dost malicherné. My sami se tak měníme. Na druhé straně Bůh na základě modliteb proměňuje i nejrůznější okolnosti. Bible nás učí, že náš život není předem určen. Neexistuje něco jako osud. A Ježíš nás vybízí: "Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno". S modlitbou je spojeno zaslíbení jejího vyslyšení.

3. Vyslýchá Bůh modlitby vždycky?

Bylo by to krásné, kdybychom se pomodlili a dostali to, co chceme. Ale tak to nefunguje, někdy Bůh modlitbu nevyslyší. Jeden člověk se modlil: "Pane Bože, prosím Tě, dej, abych vyhrál v Sazce 50 miliónů." Modlí se ze všech sil. Rok, dva roky. Pořád nic. Modlí se třetí rok: "Pane Bože, prosím Tě, dej, abych vyhrál v Sazce 50 miliónů." A najednou se ozve hlas: "Synu, musíš si nejdřív koupit tiket!" Takovou modlitbu ani Bůh nemůže vyslyšet.

Můžeme mít sympatie se zoufalou modlitbou žáka, který se po písemce ze zeměpisu modlí: "Pane Bože, prosím, ať Paříž je hlavním městem Turecka", ale ani tato modlitba zřejmě vyslyšena nebyla.

Ale existují samozřejmě i vážnější důvody, proč Bůh nevyslýchá naše modlitby. Prvním z nich je nevyznaný hřích. Izajáš říká: Ne že by Bůh neslyšel, ne že by Bůh byl hluchý, ale zlé věci, které děláme způsobují, že mezi námi a Bohem je překážka. Proto někdo může říct: Zkouším se modlit, ale nefunguje to. Jestliže je překážka, musíme ji nejprve odstranit, abychom znovu získali volný přístup k Otci. Mohou to být věci z minulosti, nebo to mohou být věci, které plánujeme udělat v budoucnu. Pokud chci udělat něco zlého, nemůžu čekat vyslyšení modlitby.

Jiným důvodem mohou být špatné motivy. Ne každá prosba o nové Porsche bude vyslyšena. Ježíšův bratr Jakub píše: "... Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře: jde vám o vaše vášně." (Jak. 4,2-3)

Nemůžeme čekat, že Bůh odpoví na takové modlitby, jejichž jediným cílem je to, abychom se měli dobře. Četl jsem jednu modlitbu, kterou napsal nějaký John Ward z Hackney někdy v 18. století. Je to autentická modlitba, on se tak opravdu modlil: "Ó Pane, ty víš, že v městě Londýně vlastním 9 nemovitostí a že jsem nedávno koupil majetek v hrabství Essex. Snažně tě prosím, abys chránil obě hrabství, Essex a Middlesex od ohně a zemětřesení. A jelikož mám majetek i v Hertfordshire, prosím Tě, abys i na tomto hrabství spočinul svým slitovným zrakem. S ostatními hrabstvími pak nalož, jak se ti zlíbí." Tak to jsou špatné motivy.

Anebo jsme mohli špatně pochopit Boží vůli. Bůh nám chce dát věci, které jsou dobré. A proto nám někdy řekne: "Ne". Je to stejné, jakoby naše děti vytáhly ze šuplíku nože a řekly: Budeme šermovat, bude legrace. Ne. Samozřejmě bych jim mohl vysvětlovat, proč to není vhodný způsob zábavy, ale spíš bych to řešil jednoduše příkazem: Okamžitě to polož. Neexistuje. Ne. Hrajte si s něčím, čím si neublížíte. A někdy nám Bůh také řekne: Ne. Někdy nám to může být jasné, jindy to pochopit nemusíme. Jedna žena kdysi řekla: Děkuji Bohu, že nevyslyšel moje modlitby. Kdyby to byl udělal, vzala bych si toho nepravého a to několikrát. Byla to manželka amerického kazatele Billy Grahama.

Odpověď na naše modlitby nemusí být jenom "ano" nebo "ne". Někdy může odpověď znít i "počkej". Bůh není automat na vyslyšení modliteb. Bůh nás vždycky nevyslyší, ale to by nám nemělo bránit v tom, abychom se modlili dál.

4. Jak se modlit?

Pro modlitbu není žádný předpis. Je to vztah a ve vztahu neexistují pevná pravidla, jak vést hovor a o čem mluvit. Bůh po nás nechce, abychom bezmyšlenkovitě opakovali naučená slova, ale abychom říkali to, co máme na srdci. Nejsou to jenom prosby. Při modlitbě můžeme:

•  uctívat - chválíme Boha za to, kým je a co vykonal
•  vyznávat hříchy - prosíme Boha, aby nám odpustil, co jsme udělali špatně
•  děkovat - za věci, které přijímáme (rodinu, přátele, zdraví, ...). Vděčnost je důležitá a máme ji vyjadřovat i v modlitbě.
•  prosit - a to ne jenom za sebe, ale za naše přátele, za ostatní

Všechny tyto věci do našich modliteb patří a mají tam mít své místo.

Můžeme se modlit po vzoru modlitby Páně (Mat. 6,9-13), kdy děkujeme Bohu za to kým je, za náš vztah k němu. Je naším Otcem, ke kterému máme důvěrný vztah, současně je ale Pánem a Stvořitelem všeho. Vyjadřujeme touhu, aby Bohu byla vzdávána čest a to i v našem životě. Když se modlíme "přijď království tvé", modlíme se za obnovu lidských životů, nápravu zlořádů, za proměnu společnosti, za návrat slušnosti a spravedlnosti. Prosba, aby byla Boží vůle jak v nebi, tak na zemi neznamená rezignaci nad děním kolem nás, ale vyznání, že chceme být připraveni na Boží jednání v našem životě, a to i tehdy když se věci budou vyvíjet jinak, než bychom si přáli, protože Bůh ví lépe než já, co je pro nás dobré. Chlebem vezdejším, naším každodenním pokrmem, je Boží slovo. Ale můžeme to chápat i tak, že Ježíš myslí na naše každodenní potřeby. Bůh se nezajímá jenom o velké věci, ale i o drobnosti, které nás zaměstnávají. Modlitba Páně nás učí, že pokud tím hlavním pro nás je Boží jméno, Boží království a Boží vůle, není nic špatného ani na tom modlit se za naše všední starosti. Slova "odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům" vyjadřují hlubokou pravdu, že jakmile my prožijeme odpuštění, není možné neodpustit druhým lidem. Když si uvědomíme, kolik nám bylo odpuštěno, první co chceme je odpustit těm, kdo se provinili vůči nám. Prosba, abychom nebyli uvedeni v pokušení znamená: Bože, pomoz mi obstát, když jsem v pokušení. Pomoz mi projít zkouškou. Každý máme nějaké slabé místo - ať už je to sobectví, závist, ziskuchtivost, pýcha, pomlouvání nebo něco jiného. Pane, prosíme, pomoz nám, aby nás to neovládlo, dávej nám sílu, abychom se drželi tvých zákonů a jako křesťané obstáli.

Jádrem křesťanství je vztah s Bohem, a modlitba tento vztah buduje a prohlubuje. Proto je tak důležitá. Někdo řekl: "Satan se směje našim slovům, vysmívá se naší lopotě, ale třese se, když se modlíme."

Díky Bohu, že s ním v modlitbě můžeme mluvit!

(Připraveno pro kurzy Alfa v roce 2013)