Meteora

Když jsme na začátku roku 2014 přemýšleli nad tím, jestli a kam vyrazíme na dovolenou, volba padla na řecký ostrov Korfu. Dlouho se zdálo, že to je příliš nedosažitelný cíl, nakonec nás přesvědčila Pavla Smetanová, která tam zakotvila a pozvala nás, abychom neváhali a vyrazili. Což o to, myšlenka to byla lákavá, ale jak se tam přes takový lán světa dostat? Koupit letenky pro pět lidí v letní sezóně by sice bylo krásné, ale finančně značně náročné a tak nezbývalo než uvažovat o autě. Někteří zkušení cestovatelé mně ujišťovali, že se to dá zvládnout na jeden zátah, ale ujet skoro 1700 km naráz jsem si představit nedokázal. Ale nakonec jsme udělali z nouze ctnost. Rozplánujeme si cestu na tři dny, zastavíme se na chvíli v Budapešti, přespíme v Bělehradě a po cestě se stavíme na Meteoru, kde Pavlína už jednou byla a já jsem o ní také už leccos zaslechl. A navíc budeme mít na Korfu svoje auto a budeme se moci podívat i na místa, kam by to jinak nebylo možné.

Jak jsme se rozhodli, tak jsme i udělali. Strasti a slasti třídenní cesty netřeba blíže popisovat, drobná komplikace nastala ve chvíli, kdy se auto někde v Srbsku začalo usilovně dožadovat kontroly brzdového obložení a i když jsem provedl důkladnou kontrolu několikerým oběhnutím auta dokolečka, pořád nebylo spokojené. S vírou, že brzdové destičky ještě těch 1000 km vydrží a na Korfu se s tím třeba něco podaří udělat, jsme pokračovali dál. Holt, budu brzdit jenom opatrně a zlehka. Po dálnici to ještě šlo, horší bylo, když jsme z dálnice sjeli a nabrali směr na Meteoru. Řecko je pořádně hornaté a tak brzdy dostávaly zabrat. Nakonec jsme ale v pořádku dojeli do Kalambaky, ubytovali se, vytáhli zásoby, prošli se podvečerním městečkem, pokochali se výhledem na osvětlené skály Meteory a už byl pomalu čas jít na kutě, abychom byli odpočinutí na další den, kdy podle našeho itineráře byla v plánu prohlídka klášterů.

Meteora je jedním slovem nádherná. Je to skalní komplex, který vystupuje víc než 400 metrů nad Thessalskou rovinu. Vzdáleně připomíná Adršpašské skály, jenom v podstatně větším měříku. První obyvatelé se tu prý usídlili již někdy v 10. století, poustevníkům zpočátku sloužily jako přístřeší jeskyně a nejrůznější skalní prohlubně. Při pohledu zdola jsou dodnes jeskyně ve skalních stěnách vidět, i když samozřejmě je otázka, zda právě ty pochází z této doby. Samotné kláštery, kterými je Meteora proslavená, začaly vznikat až ve 14. století. V roce 1334 se tu usadil mnich Athanasios, který se pustil do stavby dnes nejznámějšího kláštera Velký Meteoron. Nejprve postavil malý kostel a skromné ubytování pro mnichy, později pak postavil větší kostel Proměnění Páně. Jeho následovníci v jeho díle pokračovali a v průběhu 15. a 16. století tak vzniklo na Meteorách dalších 24 klášterů. Od té doby mnichů i přístupných klášterů ubylo, dneska je možné navštívit už jenom 6 z nich.

Na tom všem by až doposud nebylo nic až tak mimořádného. To, co je v Meteoře jen těžko uvěřitelné je skutečnost, že mniši kláštery stavěli nahoře, na vrcholcích kamenných bloků. Dneska je možné ty kláštery, které jsou otevřené navštívit celkem snadno, i když schody, které jsme museli vyšlapat, abychom se dostali ke klášteru svaté Trojice (kde se mimochodem natáčel jeden z dílů Jamese Bonda, viz úvodní obrázek) nám daly docela zabrat. V minulosti to ale tak nebylo, kláštery byl přístupné pouze pomocí sítí a kladek, kterými mniši vytahovali vodu, jídlo a všechno ostatní, co potřebovali k životu a ke svému budování. Že to bylo opravdu náročné, napovídají záznamy, ze kterých vyplývá, že materiál na stavbu jednoho kláštera dopravovali nahoru 70 roků, dalších 20 roků pak trvala stavba. Kladete si tam otázku, jak vůbec mohli přežít, cožpak o to, přes léto to asi ještě šlo, ale co v zimě? Občas tam napadne sníh. Když se chtěli zahřát, museli si nahoru vytáhnout dřevo, protože nahoře žádné stromy nerostly.

Mniši kláštery stavěli s vírou, že když odejdou na takové naprosto nepřístupné místo, daleko od světa, že se jim podaří přiblížit se více Bohu. Když jsme se tam
procházeli, říkal jsem si, jak lidé dokážou neuvěřitelné věci, když mají před očima nějaký cíl. A na druhou stranu si člověk připomene, jak se ten původní záměr někdy zvrtne a věci se mohou vyvinout úplně jinak, než se původně zamýšlelo. Mniši stavěli kláštery proto, aby tam žili v samotě s Bohem a aby lépe slyšeli hlas Ducha svatého. Dneska jsou tam vybudovaná parkoviště, na klášter Velký Meteoron se táhne 200 m fronta turistů, kteří tam nepřijeli kvůli Bohu, ale kvůli výjimečnosti a atraktivitě tohoto místa.

Ale s tím se nedá nic dělat, tak to je, lidé vyhledávají zajímavosti, nakonec i my jsme tam z tohoto důvodu jeli. Vnímáme to dnes jinak, představa, že bychom se víc přiblížili Bohu tak, že se izolujeme od okolního světa na nějakém nepřístupném místě, kde nás nic nebude vyrušovat od duchovního soustředění, nám není příliš srozumitelná. Bible nám říká jednoznačně, že je to naopak, Ježíš přišel na zem, Bůh se v něm přiblížil k nám, na nás je jenom, abychom Boží lásku přijali, i když její hloubku se nám asi nepodaří nikdy pochopit. Ale totéž přece věděli i ti mniši, a přesto jim to nestačilo. A tak jsem musel přemýšlet nad tím, jestli i nám někdy takové uvažování není blízké. Přestože víme o Boží milosti a lásce, o díle našeho Pána Ježíše Krista, jestli pořád někde v koutku nemáme pocit, že je to málo a do Božího království se dostanou jenom ti, kdo si to nějakým způsobem zaslouží. A tak asi není nikdy na škodu si opakovat, že jsme spaseni nikoli na základě našich zásluh, dobrých skutků a podobně, ale jedině tak, jak to říká apoštol Pavel: "Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit." (Ef. 2,8-9)