Co nejprve?
Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. (Mat. 6,33)
Před časem jsem šel na oběd se šéfem, bavili jsme se o křesťanství a o víře a co víra znamená a já jsem v jednom okamžiku citoval verš, který píše Pavel Timoteovi: "Jestiť pak zisk veliký zbožnost, s takovou myslí, kteráž na tom, což má, přestati umí." (1. Tim. 6,6). Křesťan se umí spokojit s tím co má. Díval se na mě nesouhlasně, bylo vidět, že s tím má problém. Tak podnikání nefunguje. Každá firma se snaží získat nové a větší zakázky. Protože když je získá, bude mít větší zisk, bude se moci rozšířit, nabrat nové lidi, a bude moci získat ještě větší zakázky.
Připomíná mi to příběh, jak nějaký západní turista přijede na ostrov a vidí tam místního rybáře, který sedí na břehu a dívá se na západ slunce. A tak se ho ptá, jak se mu vede, rybář povídá, že chytil nějaké ryby a teď odpočívá a ten turista mu
řík: Na vašem místě bych si pořídil vlastní loďku. Proč, ptá se rybář. No protože byste nebyl na nikom závislý a mohl byste chytit víc ryb. No a co bych z toho měl? No, měl byste z toho víc peněz, časem byste si mohl koupit třeba ještě jednu loďku a pak najmout lidi, kteří by lovili ryby místo vás. A k čemu by mi to bylo? No pak byste měl dost peněz a mohl byste v klidu odpočívat a dívat se na západ slunce. A rybář na to: A co si myslíte, že právě dělám?
Firmy se musí zvětšovat, expandovat, získávat nové trhy. HDP musí růst. Platy se musí zvyšovat! Protože pak se přece budeme mít líp. A my tento způsob uvažování přejímáme. Máme se dobře, ale klidně bychom snesli, kdybychom se měli ještě líp. A reklama nás přesvědčuje o tom, kolik nám toho ke spokojenosti ještě schází.
Jedna americká společnost otevřela nový závod ve střední Americe, protože tam byl dostatek levných pracovních sil. Všechno šlo dobře, dokud dělníci nedostali první výplatu. Po výplatě nikdo nepřišel do práce. Manažer se ptá předáka, v čem je problém? A ten mu odpověděl: "Proč bychom měli chodit do práce? Koupili jsme si už všechno, co jsme potřebovali." Výroba stojí dva měsíce, dokud někdo nepřišel s geniální myšlenkou, poslat do každé rodiny katalog zásilkového obchodního domu. Výroba se znovu rozběhla a od té doby už nebyl se zaměstnanci sebemenší problém.
Mnoho lidí má zmatené priority. Tolik času tráví starostí o "věci", že ztrácí ze zřetele to, na čem opravdu záleží. Hledáme všechno možné, ale na Boha nám nezbývá čas. Chceme jíst zdravě, ale zanedbáváme posvěcený život. Hledáme nejnovější módu, zatímco šaty spravedlnosti ignorujeme. Co to říká Ježíš v Matoušovi 6:26? "Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější?" a pokračuje dál ve verších 28-33: "Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou - a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno."
Ježíš tu říká, že potřebujeme odložit naše starosti, naši nervozitu, naši snahu se zajistit a mít věci pod kontrolou a dovolit mu, aby se posadil na trůn našeho srdce. Pokud to uděláme, "... všechno ostatní nám bude přidáno."
Na prvním místě Boží království
Ale hledat především Boží království a věřit, že pak nám bude všechno ostatní přidáno, je těžké. My prostě přirozeně hledáme to "všechno ostatní", věci, které potřebujeme k životu, ale ne Boha. Ale "věci" nám nikdy nemohou dát směr v životě. "Věci" nás nedokážou trvale uspokojit. Často se soustředíme na to, co chceme získat, čeho chceme dosáhnout, a sami sebe přesvědčíme, že když to budeme mít, zmizí naše problémy a budeme šťastní. Ale když pustíme Boha ze zřetele, zjistíme, že to vůbec není pravda.
Jak se to Ježíš modlil v Getsemanské zahradě? Věděl, co před ním stojí - kříž, bolest, ponížení a utrpení. Velice chtěl, aby ten kalich utrpení byl od něho odňat. A přesto se modlí: "Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň." Tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly. Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve." (Lukáš 22: 42-44) Dal přednost tomu, co chtěl jeho Otec. Hledal především Boží království.
Potřebujeme trávit čas v modlitbě. Ne jenom přednášet Bohu naše přání, ale snažit se dozvědět, jaká je Boží vůle pro naše životy, poznat jak jedná v naší současné situaci a kam nás vede. Potřebujeme trávit čas s Biblí a dovolit Mu, aby nás učil o Jeho lásce, Jeho spravedlnosti, Jeho milosrdenství a Jeho milosti. A pak poznáme, že je to On, kdo nás hledá a kdo se nám chce dát poznat.
A když ho hledáme, on nás mění
A právě tehdy když hledáme Pána, když toužíme být v Jeho přítomnosti, zjistíme, že nás začíná měnit. Věci, na kterých nám nejvíc záleželo, nad námi začnou ztrácet svoji moc. Trápení, které nás dříve zaměstnávalo, uvidíme z Boží perspektivy a poznáme, že se nic neděje bez Jeho vědomí a události v našem životě, kterým jsme nerozuměli, naráz získají smysl.
Když procházíme nějakou zkouškou nebo trápením, často se cítíme osamocení. Nevidíme východisko. Prožíváme sevření a úzkost. Zdá se nám, že Bůh neslyší naše modlitby a je někde daleko. Přesně takové pocity prožíval i pisatel 77. žalmu: "Úpěnlivě volám k Bohu, volám k Bohu, kéž mi přeje sluchu! V den svého soužení se dotazuji Panovníka, v noci k němu vztahuji své ruce bez umdlení, má duše se utěšit nedá. Připomínám si Boha a sténám, přemítám a jsem na duchu skleslý. Nutíš moje oči k bdění, jsem vzrušen a nejsem schopen slova. Myslím na dny dávnověké, na pradávná léta. V noci si připomínám, jak jsem na struny hrával, v srdci přemítám a duch můj hloubá: Zatvrdil se Panovník na věky věků? Nikdy už svou přízeň neprojeví? Je snad jeho milosrdenství pryč natrvalo? Nebude už mluvit v dalších pokoleních? Což Bůh zapomněl na smilování? V hněvu uzavřel zdroj svého slitování?"
Je tam slyšet obrovská úzkost. Jeho duše byla sevřená. Přemýšlel, jestli na něho Bůh zapomněl. Myslel si, že Boží sliby asi selhaly. A podobnou úzkost cítíme někdy i my. Pak si žalmista ale začal připomínat to, co udělal Bůh: "Skutky Hospodinovy si připomínám, připomínám si onen tvůj div z dávnověku. Rozjímám o všech tvých činech a přemítám o tvých skutcích. Bože, tvá cesta je svatá. Který bůh je velký jako Bůh náš? Ty jsi Bůh, jenž činí divy! Svoji moc jsi dal národům poznat. Svůj lid jsi vykoupil vlastní paží ..."
To je úplně jiný pohled. Jakoby tato slova napsal někdo úplně jiný. Je něco úžasného, když i my prožijeme něco takového a naše sevření a úzkost se změní
v chválu! Modlitba mění věci. Modlitba mění nás. Modlitba mě přitahuje k Boží vůli a ukazuje mi, kde jsem šel po špatné cestě, a pak mi dává touhu chodit v jeho vůli.
Na jiném místě žalmista říká: "Pravím: Hospodine, tys můj úděl, držím se tvých slov. O shovívavost tě prosím celým srdcem, smiluj se nade mnou, jak jsi řekl. Uvažuji o svých cestách, k tvým svědectvím obracím své nohy. Pospíchám a neotálím tvé příkazy dodržovat. Ovinují mě provazy svévolníků, nezapomínám však na tvůj Zákon. ... Jsem druhem všech, kteří se tě bojí a tvých ustanovení se drží. Tvého milosrdenství je, Hospodine, plná země, vyučuj mě v tom, co nařizuješ." (Žalm 119: 57-64)
Co motivovalo žalmistu k tomu, aby se obrátil k Bohu a neotálel dodržovat Jeho příkazy? Co ho přimělo, aby Boha chválil a děkoval za jeho spravedlivé zákony? Co mu umožnilo vidět, že země je naplněna Božím milosrdenstvím? Myslím, že odpověď je zřejmá - když se modlil, když hledal Boha celým svým srdcem, začal si uvědomovat, jak moc se o něho Bůh opravdu stará.
Celým srdcem
Hledejte především Boží království. Především. Především hledá člověk to, co nutně potřebuje. To co má na prvním místě. Co je pro něho nejdůležitější. Po čem
touží. Jeremiáš nám to připomíná, když říká: "Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem." (Jer. 29,13). Celým svým srdcem! Ze všech sil! Protože jsme poznali, že to je to nejvzácnější.
Rád bych uvedl jeden příběh, který by se myslím docela klidně mohl stát každému. Představte si, že jste se svým kamarádem v hoby marketu nebo ve sportovních potřebách a tak se zaberete do rozhovoru nad zbožím, které vás zaujalo, že jste úplně přestali vnímat čas. Najednou si vzpomenete, že o půl třetí jste měli vyzvednout svoji manželku u kadeřnice a už jsou čtyři. Se zděšeným výkřikem vytáhnete svůj mobilní telefon a voláte ke kadeřnici, jestli tam manželka pořád ještě je. "Ne, čekala tu na vás dlouho, ale nakonec odešla." Říkáte si: "Tak to je tedy pěkný malér!" Kamarád se na vás nechápavě dívá a ptá se: "Co se stalo? " Odpovídáte: "Měl jsem vyzvednout svou ženu před hodinou a půl! Dneska máme výročí svatby, čekáme večer její rodiče, chtěla všechno nachystat na oslavu a ještě byla objednaná ke kadeřnici a já jsem ji zapomněl vyzvednout."
Pak zavoláte domů a zvedne to váš syn. Zeptáte se: "Je tam maminka?" Syn odpoví: "Tati, ať jsi, kde jsi, nechoď domů! Jo, je tu, ale tati, ona musela celou cestu od kadeřnice jít pěšky! Díval ses, jak je venku, tati? Prší! Začalo pršet 5 minut potom, co vyšla z kadeřnictví." "Jak vypadá?" "No, tati, viděl jsi psa, když přijde zvenku, když prší? Vypadá tak nějak podobně. Už musím končit. Mám tě rád, ahoj!" Teď víte jistě, že máte opravdový problém! Ale nezbývá než jet domů. A když přijíždíte k domu, vidíte, že rodiče manželky už přicházejí po chodníku. Myslíte si: "Musím je předběhnout, abych zachránil, co se dá!"
Otevřete dveře a snažíte se předvést svůj nejsmutnější výraz. Svěsíte ramena, ale před vámi stojí manželka, v jedné ruce má naběračku a v druhé nůž. V očích má
vražedný pohled a její hlas se postupně zvyšuje: "Slíbil jsi mi o půl třetí! Abych se dostala domů, musela jsem jít kilometr na vysokých podpatcích! Celou cestu pršelo! KDE JSI BYL?"
Rychle přemýšlíte: Co na to odpovědět? Bouchl jsem se v obchodě do hlavy a měl jsem výpadek paměti? Chytil mě terorista a držel mě jako rukojmí? Ne, to by mi
neuvěřila, musím říct pravdu. "Zlato, omlouvám se. Jsem osel, zapomněl jsem. Já vím, že to je neomluvitelné. Prostě jsem zapomněl." Chvíli je ticho a ona nakonec odpoví: "Vím, že jsi zapomněl, ale já ti to odpouštím. Pojď, dej mi pusu a zapomeňme na to."
Jaký polibek byste dali vaší ženě? Dali byste jí jenom takový ten letmý polibek na
tvář? Ne. Dokonce, i kdyby její rodiče byli už ve dveřích, popadli byste ji do náruče a políbili ji tak vřele jako ještě nikdy předtím. A řekli byste: "Zlato, ty jsi největší žena na světě! Miluju tě. Děkuji ti za to, že jsi tak laskavá a dokážeš odpustit!"
Rád bych tu teď položil otázku: Když přicházíme v neděli ráno do církve, a slyšíme o Boží dobrotě a milosrdenství, reagujeme tak, že dáme Bohu jenom takový letmý polibek na důkaz naší vděčnosti? Anebo jdeme k němu, abychom ho objali, vyznali mu lásku a děkovali mu za to, že je tak laskavý
a odpouštějící?
Nezaslouží si Bůh, který pro nás dal to nejcennější, co měl, svého jediného Syna, aby nás zachránil, všechnu naši lásku a všechnu naši vděčnost, které jsme schopni?
Nutně potřebujeme hledat Boha celým naším srdcem, abychom se mohli naučit Jeho cestám a dovolit mu, aby nám odhalil svůj záměr pro naše životy. A tak hledejme nejprve Boží království a dovolme Bohu, aby jednal v našem životě.